Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás
Ilustrační foto: ingimage.com

Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás

19. 7. 2020

Chci, aby mě lékaři udržovali na přístrojích co nejdéle? Chci darovat darovat své orgány? Chci pohřeb nebo ne? Někdo má v odpovědích na tyto otázky jasno. Někdo si je odmítá byť jen připustit. Co je lepší cesta?

V jedné pražské rodině řešili  tento problém. Jejich otec vždy výslovně říkal, že si nepřeje klasický pohřeb. Nechtěl obřad ani pochovat do rodinné hrobky. „Nechci hnít v zemi,“ říkal dětem a přál si, aby po jeho smrti jeho popel rozprášili na kopci u jedné vesničky na Vysočině, kde trávil nejhezčí chvíle svého života. Jezdíval tam na prázdniny k prarodičům. Teď zemřel a rodina nevěděla, co si počít. Jeho dcera je katolička, trvala na pohřbu do rodinné hrobky, po bok jeho ženy, její maminky. Syn naopak chtěl splnit otcovo přání.

„Táta to říkal jen tak, nemyslel to vážně, jsou to takové řeči,“ tvrdí dcera. „Je přece jasné, že by chtěl ležet vedle mámy, na to jsme tu hrobku kdysi pořizovali.“ Syn říká: „Táta o tom mluvil několikrát, v době, kdy byl zdráv a zcela při smyslech. Několikrát jsme se bavili o tom, že nemá rád obřady, pohřby.“ Problém byl v tom, že pán neuvedl své přání písemně. Nenechal po sobě závěť. Poslední dny člověka a první dny po jeho smrti přinášejí v mnoha rodinách překvapení, neshody, ba přímo šokující zjištění. V tomto případě nakonec rodina tatínka skutečně nechala zpopelnit, ale místo toho, aby šlo o důstojné rozloučení, byl to týden hádek a hysterických scén.

Podobné překvapení zažila i další rodina, když ji babička požádala, aby po smrti její tělo bylo věnováno k vědeckým účelům. „Přímo nám dala papír a na něj napsala, že by si přála, aby se na jejím těle učili pracovat medici. Byla jsem v šoku, protože babička byla celý život silně věřící a chodila do kostela,“ vypráví jednačtyřicetiletá lékařka. „Možná ji k tomu motivovalo moje povolání, nevím, každopádně to bylo překvapení,“ dodává.

„Pokud si člověk přeje darovat své tělo po smrti vědě, musí s tím vyslovit během života souhlas,“ vysvětluje Matěj Stříteský z Ligy lidských práv. „V souhlasu je třeba určit rozsah použití,“ dodává s tím, že není vhodné tento souhlas uvádět v poslední vůli, v závěti. Poněkud cynicky řečeno, když se obvykle u notáře otevírá závěť, je už jaksi pozdě, mnohdy po pohřbu. Souhlas by měl ideálně proběhnout tak, že jej člověk uzavře písemně s úředně ověřeným podpisem a seznámí s ním své blízké, kteří pak v případě, že nastane krizová situace a dotyčný například umře v nemocnici, o jeho přání ihned informují lékaře. 

Je také možné souhlas sepsat přímo v nemocnici nebo hospici, kdy už člověk ví, že se jeho poslední dny blíží. V tom případě jej podepíše pacient a zástupce zdravotnického zařízení a toto poslední přání se pak stává součástí zdravotnické dokumentace, kterou se zdravotníci řídí. Je však možné postupovat přesně opačně. Jsou lidé, pro které je představa, že je jejich tělo použito k vědeckým účelům, naprosto nepřijatelná.  Existuje proto Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Je možné se do něj přihlásit. Stejně tak je samozřejmě možné o nesouhlasu s případným dárcovstvím orgánů předem informovat lékaře, když se ocitneme v nemocnici. Je povinen se tím přáním řídit.

Jsou to smutné věty, že? Nicméně s tím, jak populace stárne a dožívá se čím dál vyššího věku, se s těmito problémy budeme setkávat čím dál častěji. Mohou se týkat nás, našich blízkých, našich známých. Není na škodu udělat si v nich jasno, ulehčíme tak našim blízkým spoustu starostí a nervů. Tak si nakonec dejme příběh z jedné brněnské rodiny.

Jejich jednadevadesátiletá maminka zemřela v nemocnici. Měla už spoustu zdravotních obtíží, nesla je však statečně, na nic si nestěžovala. „Byla to taková ta žena, která prožila válku, pak útlak v padesátých letech, celý život dřela,“ vypráví její vnučka. „Nosila pořád stejné oblečení, nechodila ke kadeřníkovi, zkrátka opak toho, čemu se říká fiflena. A pak, když zemřela, za námi přišla její ošetřující lékařka a zdravotní sestra. Říkaly, že si s ní často povídaly a že je prosila, aby zapsaly její poslední přání. A to bylo, aby měla do rakve nalakované nehty, pěkně učesané vlasy a abychom jí pořídili nějaké pěkné barevné šaty. Chtěla odejít krásná. Ona, o které jsme si celý život mysleli, že ji móda, zkrášlování, zkrátka paráda vůbec nezajímá.“

Když o tom vnučka vypráví, slzy se jí derou do očí. Samozřejmě babičce přání splnila. Ano, dny před a po smrti blízkých mohou rodině přinést hodně překvapení. Těžko říct, zda je lepší vše přesně předem naplánovat a rozepsat pokyny nebo patřit do skupiny lidí, kterým je naprosto fuk, co bude, až tady nebudou. To si musí rozhodnout každý sám. Každopádně je dobré vědět o těchto možnostech, které existují a zákonech, které se toho týkají.

rodina smrt závěť
Hodnocení:
(4.8 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?