Romance na lyžích, modrý oslík, a já
Ilustrační foto: pixabay.com

Romance na lyžích, modrý oslík, a já

19. 12. 2016

Blíží se zima, sníh, a já si vzpomněl na svůj životní zážitek, a to lyžování. V seznamování každý chlap občas narazí na kolonku, kde ženy jsou naprosto akční, až si říká, kde vlastně vezmou čas na osobní setkání s někým, když mají tolik zájmů. Například brusle, in-line a samozřejmě, a už asi lidičky tušíte, k čemu hrůznému se to blížím – ano, k cyklistice a lyžování.

Z toho jsem měl v seznamování hrůzu. Každý profil ženy hrdě hlásal její zájmy. Cyklistika a lyžování. I když mi tenkrát bylo něco přes 43 let, právě tyhle dva sporty mě prostě brzdily v letu jasného sokolíka do náruče sportovně laděných dam. Z toho mě chtěl dostat můj kamarád z dětství… Míra.

Jelikož měli chalupu kousek od obce Deštné v Orlických horách, v únoru mi Míra nabídl, zda nechci jet s ním a s jeho přítelkyní Alenou na chalupu, že tam pojedou lyžovat. Já si blbec jeden na stará kolena půjčím z půjčovny vše, co je potřeba, dojedeme všichni společně na chaloupku, já si na ty dny pro sebe zajistím záchranku, vrtulník, policajty, hasiče, horskou službu, OSN, CIA s FBI dohromady a stoupnu si poprvé v životě na lyže.

„Tak jo,“ souhlasil jsem. Snad se vše na ta stará kolena naučím. Z půjčovny jsem si vypůjčil lyže kurvynky, nebo jak se jmenují, k tomu hole, abych měl čím píchat do sněhu, a navlíkli mě do takového obleku na jeden celkový zip. K tomu mi dali rukavice, brýle, dokonce mi chtěli i helmu nasadit, ale po zhlédnutí sebe v zrcadle jsem se lekl v domnění, že Marťani zahájili invazi na Zemi, a tak helmu teda že ne. Bylo to ale marné, ukecali mě.

Nastal den X. Ráno raníčko, dřív, než vyšlo sluníčko, jsem se najedl dopolosyta, neb při představě, co mě čeká, to ani nešlo jinak. Naložili jsme vše do auta a dojeli do Orlických hor. Obec Deštné vás vítá. Parkoviště bylo plné aut, kolem nás se pohybovaly samé strakaté kombinézy, lidi měli lyže jak na nohou, tak přes rameno, kolem mumraj bláznivej, vleky, a na mě šly z obav, co bude, mrákoty.

„Neboj,“ řekla Alena. „Jsi tu poprvé, a tak si najmeš instruktora.“

Minuli jsme stavební buňky, kde se vydávalo jídlo a pití pro lyžníky. Tam bych snad byl celý den než někde šaškovat s instruktorem. Došli jsme až před osamělou obytnou buňku, kde seděli dva hoši, jeden starší muž a lepá děva. A nad nimi nápis „Lyžařská škola“. Idea hezkého dne byla v čudu.

„Dobrý den,“ nesměle jsem je oslovil.

„Nikdy jsem nelyžoval a chci to umět.“ Myslel jsem si, že utečou, ale místo toho se na mě s úsměvem vrhli.

„Jojojo, pojďte, o kus dále je náš instruktor a začíná nový kurz lyžování. Tak se k němu připojíte.“

Co mně zbývalo, chudákovi malému. Položil jsem si lyže na sníh, navlékl boty, ušněroval, zašněroval, byl z toho úplný výrobní proces, a nějak se mi i podařilo zacvaknout boty do lyží – a nic. Ono se to jako celek se mnou nepohybovalo.

„Tak jdeme, dovedu vás tam,“ ozvala se lepá děva, pronásledována bavícím se pohledem Mirka a jeho polovičky… Chtěli jste to? Chtěli. Tak to teď máte. Show začíná. Šmatlal jsem různě kurvynkama po sněhu, v břiše předporodní křeče, a došoupal se na místo, kde už čekal instruktor a další zájemci o školu lyžování.

„Tak vás tu vítám a rozcvičíme se. Ruce do boku a vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, nádech, výdech.“ Následovalo nějaký letadýlko rukama vlevo, vpravo, pak opření vahou na špičky lyží, a pořád meldoval kušnou, co máme dělat.

„Nahneme se do špiček, co to jde, nebojte se, to vás nepustí, hezky co nejvíc… táááák, a znovu uděláme letadélko rukama doleva, doprava…“

Nevěřícně jsem zíral, kde jsem se to v kruhu 5–10letých dětí ocitl, v obličeji výraz vhodný pro Terminátora, drsného Schwarzeneggera, nakláněl jsem se s nimi, kýval se do rytmu a počítání a v duchu si nadával. Jsem tu jako starej idiot mezi dětma. Ve 43 letech. Ale vydrž, Prťka, vydrž.

„Tak, děti…,“ řekl učitel, 24letý, hubený, 190 cm vysoký kluk, čili o 6 cm vyšší než já, „A teď půjdeme na kolotoč.“ Jééééé, řekl jsem si, to můžu.

Prdlajs můžu. Byl to kolotoč, ale nějakej divnej. Z centrální rotující trubky čouhaly do stran další trubky, kterých jsme se měli chytnout a učit se zatáčet. První trubka mě minula, druhá mě praštila přes záda a teprve napotřetí se dostavil úspěch. Vláčelo mě to dokola, prkénka na nohou jsem měl pořád od sebe nebo víc přes sebe. Kurva, to nejde… Aha, proto ten název kurvynky.

Nešlo to, protože to odporovalo mé logice. Proč u lyží sakra platí, že když zatáčím doleva, musím přenést váhu opačně doprava a naopak. Trvalo to dlouho, dlouho, než to ten můj mozek pobral a mně šlo zatáčet.

„Tak, a teď půjdeme na lanovku a pojedeme ke značce, kde na nás čeká instruktorka, a ta se vám bude věnovat,“ řekl náhle instruktor. Jupí, ženská, super, radoval jsem se. Marně.

„My, pane, pojedeme spolu až nahoru k oslíkovi, a tam na mě počkáte,“ řekl ten mladý instruktor. Měl jsem rázem po radosti. V kopci byly po 15 metrech zapíchány kůly s obrázky Sněhurky, Shreka, Ferdy Mravence, a až nahoře na mě zdáli čuměl namalovanej modrej oslík. Takže tam byl jeden modrej oslík nahoře, a druhej blbej osel, co neuměl lyžovat, dole. To jsem byl já.

Vlek pro děti a mládež měl dlouhý provaz s úchytkami na ruce a bokem nás to vláčelo nahoru. Děti se ho čaply a jely, já se musel sklonit, protože provaz byl na mě nízko. Čapl jsem ho do ruky, stiskl ho ve smrtelné křeči, škublo to se mnou a všichni na laně jsme zůstali stát.

Kladka se se smradem od lana protáčela a my nejeli. No jasně, šest dětí, či kolik jich tam bylo nasázeno na té dlouhé trase lana, do kopce něco váží – a nakonec já, s váhou všech dohromady a ještě něco navíc. To by neutáhl ani motor z tatrovky. Už jsem se radoval, že je po kinu, ale mýlka. Bystrý hoch, co tu lanovku obsluhoval, napnul lano napínákem, motor se znova rozhučel a s očima vyvalenýma jak tenisáky jsem dojel až k oslíkovi. Tam jsem se lana pustil, a aby se nic nestalo přírodě ani lidem, ihned jsem zaujal polohu ležícího střelce.

Kde se vzal, tu se vzal, Tomáš. Tak se totiž, ten kluk učitelskej, jmenoval. Pomohl mi na nohy, visel jsem na něm jak novomanželka a hledal jsem stabilitu.

„Pojedeme teď dolů. Špičky k sobě a nohy co nejvíc od sebe. Nebojte se, pojedu před vámi. Já vás chytím, kdyby něco.“ Mládí nerozumné. O jeho omylu jsem ho záhy přesvědčil, a dost natvrdo.

Rozjel jsem se a šel hned do plužení. Tak se tomu prej odborně říká. A on, frajírek, jen tak pozadu couval otočen čelem ke mně.

„No vidíte, jak vám to jde,“ spokojeně mě pochválil učitelskej. To byla jeho poslední slova před nárazem. Najednou se to totiž z ničeho nic se mnou rozjelo, a já s tím vším, co jsem měl na sobě, rovnou do něj. Pořád totiž ne a ne dát ty blbé kurvynky do pluhu, a tak Tomáš přibrzdil a nastavil dlaně před sebe, že mě zbrzdí. Chudák.

Nastal třesk vesmírný, narazil jsem do něj jak kamion do zdi, najednou z ničeho nic u nás přestala fungovat přitažlivost zemská, oba jsme vyletěli do vzduchu, nohy, ruce na všechny strany a žuch do sněhu. Dopadl jsem na něj s mojí váhou přes metrák, on vyhekl jako v posledním tažení, a už jsme si to valili dolů v jednom klubku.

Dole jsme se zastavili, vše se zdálo v pořádku a my žili dál, já měl sníh v rukávech až k lokti, jedna moje a jedna jeho lyže byly přes sebe, zbytek lyží nás s elegancí dojel a my zůstali v té poloze, ve které jsme dorotovali.

„Dobrý?“ zjišťoval jsem situaci na sněhu.

„Jojo, dobrý… Žijete?“

„Jo, žiju, pardon,“ Slušně jsem se mu omluvil.

„Né, dobrý…,“ řekl instruktor. „Šlo vám to.“    

Tak jsme to zkoušeli znova a znova. Oslík jako značka čekal na jiného osla na lyžích, co to neuměl – a najednou jsem se začal po sněhu vrtět vpravo, vlevo, vpravo, občas následoval ukázkovej držkopád jak z filmu, ale šlo to. Fakt, deníčku, šlo to, a ten pidikopeček uhlazenej pro děti jsem sjel bez pádu několikrát za sebou a dole jsem dokonce i sám zastavil.

Zešeřilo se, z hor na nás šla tma a já se rozloučil se sněhem a Tomášem s tím, že přijdu zase zítra. Nohy mě bolely, svaly, l… Kdo to zná, chápe.

Odjeli jsme domů, véča byla nic moc a dostihy nedostihy, omluvil jsem se k nelibosti Mirka i Aleny, a šel spát. Usnul jsem jak v té pohádce… A spali a spali a spali.

Ráno jsem vyskočil z postele – au, co to je? Zmateně jsem si sedl a myslel, že má poslední hodina udeřila. Já snad skládal uhlí z kamionu lopatičkou, ne?

Aha, to jsou ty posttraumatické šoky těla ze sportu, odpověděl jsem si a sešmajdal krokem infarktového horolezce schody dolů na snídani. Tam jsem nevěřícně koukal. Všichni už byli oblečení a prý jedem nanovo do Deštné. Za co?

Dojeli jsme tam – a zase školička a stejní instruktoři. Já jen už odevzdaně potichu řekl: „Tak mě tu zas máte. Jsem tu znova, chci to umět.“ Víc jsem nevykoktal.

„Já vás vítám,“ řekl s úsměvem Tomáš, „to je super, jdeme na to.“

Zase následovala rozcvička, ale už sólo. Znova ten můj milovanej oslík, párkrát jízda dolů a Tomáš se pak zastavil, mrkl na mě a spiklenecky řekl: „Jdeme na vlek.“ To si dělá prču, ne? Na vlek? Na tu věc, co mě vytáhne někam, až tam… Já a nahoře? Sám? Bez oslíka? Minuty stresu při čekání na vlek uběhly a už jsem byl na řadě. Došmajdal jsem na startovní pozici, hlavu vyvrácenou dozadu, a koukal s úctou v očích, jak ta tyč jede k mojí prdízně. Po odkoukání finty od ostatních přede mnou, kam co a jak strčit, jsem teoreticky věděl, že se musím čapnout tyče z boku, mezi nohy strčit rozpěrku, co se šprajcne za zadek mezi nohama a táhne to nahoru. Tak jsem to udělal. Tyč mi málem ujela, já ji bafl a strčil mezi nohy rozpěrku, ale byl jsem tak ve stresu, že kdyby tam byl místo rozpěrky kaktus, tak si ho mezi ty nohy taky strčím.

Lidi na mě jukali z fronty, Češi, Poláci, Němci, a hlavně za mnou jeli v závěsu Míra s Álou, tak přece neukážu všem, že jsem srab.

Táhlo mě to do kopce, docela rychle jsem našel polohu, co mně vyhovovala, a začal jsem si to užívat. Jel jsem, kolem mě po pravici si to svištěli ti, co to uměli, kličkovali, dělali takové frajerské otočky, já se na ně koukal a říkal si pro sebe, že tohle rozhodně nehrozí.

Nahoře byla v kopci umělá rovinka, já se nadzvedl, opěrka mě opustila směrem dolů a za mnou ječel Míra:

„Uhni, zmiz, taky budu vystupovat.“

„Jedem, jedem, pryč z prostoru pro výstup,“ zněl hlas obsluhy.

No jo, ale jak. Tak jsem nohama šmidlal zase ten sníh, nějak jsem opustil výstupní plochu, koukl dolů… A málem jsem omdlel. Dolů padala rovná bílá plocha, samej lyžař, krpál jak sviňa, a já nahoře opuštěnej, samotinkej a chtělo se mi brečet.

„Tak jedem,“ ozvalo se za mnou. Já se otočil – a ten můj zlatej, vysmátej Tomáš ještě prohodil: „Pojeďte za mnou,“ a už si to šupajdil do dáli. Jeli jsme tak nějak šikmo přes tu dráhu, a hele, já nabral rychlost, nohy srovnané, a ono to jelo a drncalo méně než po dálnici. Dokonce jsme bez pádu zastavili až u oslíka.

Ty kluku modrej veselej, no to víš, to jsem já. A znova se jezdilo dolů, nahoru. Párkrát jsem to takhle sjel a pak přestala být sranda. Tomáš se totiž rozhodl, že sjedeme sjezdovku jako klasický lyžaři před námi.

Jo, myslíš si, hochu, že to sjedeme?

„Nebojte, jde vám to.“

Se jménem toho nejvyššího na nebi na rtech jsem se odrazil a rozjel se. Plužil jsem, zatáčel, brzdil, abych jel hezky pomalu, a byl jsem tím na sjezdovce asi nejpomaleji se pohybující člověk na lyžích.

Vlevo otočit, jet doprava, vpravo otočit, jet rovně a doleva… Prostě dělal jsem oblouky po celé šíři sjezdovky, a já nespadl. Dokonce dole jsem slušně zabrzdil a opět se zařadil do fronty. Tělem se mi rozlilo takové příjemné teplo, hrdost, výhra neskutečná nad sebou samým. Takový pocit z pokoření Orlických hor a okolí, prostě… To se nedá popsat.

Párkrát jsem to sjel, pak už i bez učitele, a jak jsme se nakonec loučili, tak mi Tomáš řekl:

„A teď to chce praxi, jezdit a nebát se.“

Zaplatil jsem za školičku lyžování hezkou sumičku a při placení ten starší moudrý muž, co podle svetru dělal i horskou službu a všem tu asi šéfoval, pravil:

„Víte, něco vám řeknu. My vás tu do jednoho obdivujeme.“

„Mě? Proč?“ divil jsem se.

„Protože jste za tu dobu byl jediný ve vašich letech, co tohle dokázal. Zde se každý z dospělých učí mezi dětmi pár minut a pak řekne, že tu nebude dělat kašpara a přestane. Když jste včera odjel a Tomáš řekl, že dnes přijedete zas, tak jsme se sázeli, zda přijedete, nebo ne. Fakt jste dobrej.“ A podal mi ruku.

Odpajdal jsem k vleku, kde se ke mně připojily ty dvě duše, co mě vzaly na lyžovačku - a tak se ukaž… Haha, srandičky, co? Ukázal jsem jim to. Nahoře jsem se bravurně odpoutal, mrkl na ně a šupajdil si to dolů. Jenže jak jsem se snažil, neuvědomil jsem si, že ten vlek je uprostřed dvou sjezdovek. Jedna vlevo pro méně zdatné a ta druhá vpravo prý nějaká víc fest pro ty zdatnější. A jak jsem byl z toho všeho zmatenej, spletl jsem si vlevo a vpravo, nabral jsem okamžitě jinou rychlost, než na kterou jsem byl zvyklý, jedna mulda mě nadnesla, tu jsem ještě ukočíroval, druhá znova – a na tu už jsem neměl. Lyže jsem měl pořád jakoby do pluhu tak, že by mě silničáři hned brali na D1 v zimě na údržbu dálnice, a brzdil jsem i očima, seč to šlo. Marná práce.

Když jsem před sebou viděl zlom a prudký sešup dolů a dole cestu s nic netušícími jedinci, věděl jsem, že nastává katastrofa. Srazil jsem lyže k sobě, nějak srovnal směr a pak jsem sebou těsně před tou cestou práskl dobrovolně o zem. Dopadl jsem ukázkově přímo na kostrč. Bokem jsem jel po sněholedu, co se tam nějak záhadně vzal, a sjel po těle až k cestě. Lidi se rozprchli do stran a já dorotoval k nohám jedné hezké černovlasé ženy, která se stále nemohla vzpamatovat ze šoku, co se to na ni z hor řítí. Moje já se před ní stuleno v křeči a s bolestí v zadku zvedalo ze země, ale nešlo to moc rychle. Moc to vzadu bolelo. Moc.

Lapal jsem po vzduchu, když jsem vstával, zadek se snad drtil sám sebou a pomalu jsem dojel k restauraci. Tam jsem si sedl na lavičku, vycvakl po delším boji lyže z nohou a pomyslel si v duchu: Já vás tímto milé hory Orlické a všichni, co tu jste, miluji a končím. Už se mnou nehnul nikdo, kromě obsluhy u vuřtů, které jsem si dal. Počkal jsem tam hodinku, než se zešeřilo, sbalili jsme si fidlátka a vrátili se na chalupu. Tam následovala okamžitá poloha ležmo se slovy – lyže už nikdy. A toto předsevzetí plním od té doby zatím úspěšně. Večer byly snahy mě zapojit do společenských her a jiných aktivit, jako například sledování televize nebo popovídání při šálku kávy, ale já fakt nemohl.

Dnes, když to píšu, se musím smát. Nakonec to s odstupem času byla sranda. Ale jedno bylo dobré. Dokázal jsem sám sobě, že i ve 43 letech se dá naučit lyžovat. Co se jednou naučíš, nezapomeneš.


 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?