Společnost se právě veze na vlastenecké retro vlně. Zákazníci v obchodech žádají čím dále častěji zboží vyrobené v Česku. Frčí vše, co pochází z takzvané tradiční české kuchyně. Ale pozor, často vůbec nemáme jasno, co si pod tím pojmem představit.
Obložené chlebíčky, vepřo knedlo zelo, svíčková, řízek. To jsou jídla, která zpravidla označujeme jako typicky česká. Nabízíme je přátelům z ciziny, těšíme se na ně při návratech ze zahraničí. Naopak jejich odpůrci, tedy zastánci zdravého stravování, je označují za nezdravá, těžká, zastaralá. Ale je to jen hra se slovíčky. Ve skutečnosti žádné typicky české národní jídlo neexistuje. Přesněji, takové, které by se nevyskytovalo v kuchyních nějaké jiné země.
„Národní kuchyně obecně jsou umělým konstruktem,“ říká historik Martin Franc, jehož oborem jsou dějiny životního stylu, mimo jiné dějiny stravování. „Nemůžeme samozřejmě říct, že knedlík je něco, co se vyskytuje výhradně v Čechách, ale existuje i v Čechách. Hodně lidí považuje za národní jídlo klasický řízek v trojobalu, ale netrápí je, že je to inspirace převzatá z Rakouska. Stejně tak se za typicky české jídlo označuje obložený chlebíček, ale samozřejmě, že podobné obložené chlebíčky, i když v poněkud jiné podobě, jsou běžné třeba ve Skandinávii. Tato tendence vytvářet konstrukt národní kuchyně bude pravděpodobně pokračovat, protože je to hra s velkým komerčním potenciálem,“ vysvětluje.
Je to tak, na tento trik marketingových mágů jsme skočili. Ostatně, nejde o nic nového, pojem tradiční česká kuchyně je vlastně výsledkem národního oživení v druhé polovině devatenáctého století, kdy čeští vlastenci hledali různé cesty, jak v lidech masově probudit vlastenectví, zájem o vše české. Týkalo se to i kuchyně a tak vznikla snaha vytvořit takzvaně typická česká jídla. Samozřejmě, že vznikala úpravou toho, co se tehdy ve střední Evropě ve středních vrstvách běžně vařilo a smíchalo se to se zvyky, jak vařili prostí chudí lidé v jednotlivých českých a moravských regionech.
Historik například připomíná, že slavná kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové se vlastně moc nelišila od kuchařek, které tehdy vycházely v Rakousku. Takže ono vlastně není moc důvod lámat si hlavu nebo případně vstupovat do sporů, co a jak vařit a co je typicky české. Což se v mnoha rodinách, bohužel, stává. Například třiasedmdesátiletá Věra zásadně vaří svému zeti, který je Ital, vepřovou pečeni s knedlíkem a zelím. Dostane ji pokaždé, když přijede. On, nebožák, neví, jak tchyni slušně říct, že mu vlastně vůbec nechutná. Připadá mu to jídlo těžké, je zvyklý na jiný způsob stravování. Jí, aby takzvaně neurazil, což ví celá rodina, jen Věra ne, ač jí to bylo několikrát taktně od dcery naznačeno.
„Když jsme byli v Itálii, taky mi uvařili tu jejich pastu. Tak já mu vařím zásadně tradiční české jídlo, aby poznal naše tradice,“ vysvětluje Věra. Odmítá kupovat cokoli, co není takzvaně české. „Chci podpořit české výrobce, mám už až po krk toho, jak jsme si domov nechali zaneřádit všemi zahraničními nechutnostmi,“ říká Věra, která je, co se týká tradic a vlastenectví, pevná v kramflecích. O tom, že nebohý Ital jedl téměř stejné jídlo v Rakousku a v Německu, nechce slyšet. Nevěří tomu. Je to vlastně neškodná hra.
Ale není na závadu si občas trochu popátrat v historii, zda to, co tvrdíme, je skutečně pravda. Naše posedlost vším zahraničím, která vrcholila v devadesátých letech, se přerodila v posedlost vším takzvaně českým. Tak mějme na paměti, že jde především o trik prodejců, kteří se snaží současné vlny využít. A že ideální je spojovat prvky různých kuchyní a upravit si je tak, jak každému chutná a vyhovuje jeho zdraví.
A co vy? Dáváte přednost takzvaně českým tradičním jídlům nebo raději experimentujete? A co považujete za typicky české jídlo?
