Pracovat v prostoru bezprostředně u "drátů" nebo dokonce za nimi bylo dobrodružství samo o sobě. Jak to tam vypadalo, jsme si řekli už minule a zbývá dodat, jak bylo možné se tam vůbec dostat.
Lidé, kteří žili bezprostředně v místech tzv. hraničního pásma, měli vyznačeno v občanském průkaze, že se zde mohou pohybovat. To je ovšem neopravňovalo vstupovat přes hlídané brány za dráty. K tomu byla třeba propustka, která byla vystavena pouze pracovníkům, kteří za dráty museli pracovat, třeba obdělávat půdu jako já. A tak jsem propustku, která se každý rok obnovovala, vlastnil a za dráty pravidelně jezdil zavlažovat nebo obdělávat půdu. Vždy mě čekal stejný ceremoniál: přijel jsem traktorem k bráně, zavolal nahoru na "špaka", že jedu pracovat za dráty, jeden z vojáků slezl dolů, "nažhavil" telefon a sdělil, že "Traktorista inženýr Kašík žádá o vstup do zakázaného pásma za účelem zavlažování. Propustku má v pořádku." Důstojník na rotě vydal vojákovi povolení otevřít bránu a vpustit mne. S vojáky na bráně jsem se z denního styku znal, i když se na bráně střídali, a rovněž důstojník na rotě slyšel moje jméno denodenně, a tak se povolení vstupu brzy stalo formalitou, která probíhala bez jakéhokoliv vzrušení. Pouze když byl "na čáře" vyhlášen poplach, za dráty jsem nemohl.
I stalo se, že po několika pokusech o ilegální přechod hranice s využitím propustky došlo k dalšímu ztížení pobytu v zakázaném pásmu. Podnik, který potřeboval, aby tam jeho zaměstnanci mohli pracovat, musel sestavit jejich seznam a osoby v něm byly několikrát prověřeny všemi možnými organizacemi. Byl uložen na rotě a dále komplikoval vstup do zakázaného pásma. Na tento seznam jsem se pochopitelně jako "živel pro režim nebezpečný" /citace z později získaných kádrových materiálů/ nedostal a právě to byl začátek úsměvné historky, kterou jsem někdy na podzim roku 1976 prožil.
V pondělí jsem se jako obvykle vypravil s traktorem a nářadím za dráty s cílem zavláčit zaseté pole. O seznamu, na kterém jsem nebyl uveden, jsem pochopitelně věděl a měl radost z toho, že mašinerie pohraniční stráže si natolik zvykla na moje každodenní jízdy za dráty, že službu na rotě ani nenapadlo otevřít šuplík, vytáhnout seznam a zkontrolovat, zda jsem tam uveden. Nepředpokládali takovou drzost, se kterou jsem se s bezpečnostním opatřením vypořádal. Jenže ouha. Právě toto pondělí nastoupil do služby na rotě nový důstojník, kterému moje jméno nic neříkalo, šuplík po hlášení vojáka od brány otevřel a moje jméno na seznamu nenašel. Okamžitě zakázal můj vstup do zakázaného pásma a nařídil, abych se ihned dostavil k veliteli roty, kterého promptně informoval. Sedll jsem do traktoru a za půl hodiny jsem stál v kanceláři velitele roty s rukama v kapsách.
Velitel roty, jinak občan našeho městečka, mě pochopitelně od vidění znal, a tak jednání nebylo nijak bouřlivé.
"Soudruhu inženýre, vy nevíte, že ke vstupu do zakázaného pásma potřebujete vedle propustky i uvedení na zvláštním seznamu?"
Byl jsem upřímný. "Vím, ale můj zaměstnavatel mne za dráty posílá s tím, že tam jezdím už nějaký ten rok a nemá mne kým nahradit."
"Nezajímá. S okamžitou platností máte za dráty zaracha a basta."
"S dovolením, pane majore, to až tak nemůžete. Podívejte, já mám propustku a zákon praví, že i s propustkou a bez uvedení na nějakém seznamu za dráty můžu s doprovedem stráže. A tak vás o takovou stráž žádám, abych mohl plnit úkoly, které jsou na mne kladeny."
Major ztuhl. "Vy toho nějak víte. Dobrá, zítra v 7:00 bude u brány stráž, která vás při práci za dráty doprovodí. Doufám, že jsme spolu skončili." V duchu jsem podotkl:" Nápodobně."
Úterní ráno se nevydařilo. Byla mlha, že by se dala krájet, a u brány stál voják se samopalem, vysílačkou, přilbou a jakýmsi ruksakem. Jen velmi těžce se nasoukal za mne na sedátko 30x30 cm, strážný otevřel bránu a my vyjeli v husté mlze směrem k hranici, která byla vzdálena asi tak dva kilometry a pole, které jsem měl vláčit, ji v délce asi 500 m kopírovalo. Zeptál jsem se vojína, jestli se mnou může mluvit, a když kývl, dali jsme se do řeči. Na "čáru" jel poprve a neměl tušení, kde vlastně jsme, nejevil však známky neklidu. Když jsme na pole přijeli, sestoupil z traktoru, vysílačkou "omeldoval", že jsme v pořádku na místě, a k hraničnímu kámeni odložil přilbu, ruksak i samopal a vyslechl si moje rady, které směřovaly k tomu, aby se nehnul z místa, protože by se mohl dostat do Rakouska a oba by nás čekal velký průšvih.
Zařadil jsem dvojku a začal pendlovat po zpracovávaném poli. Při každé otočce jsem zkontroloval, jestli je voják na svém místě. Byl. Kolem deváté se začala mlha trhat a za pár minut odešla docela. Voják nevěřícně zíral, že pár set metrů od nás v Rakousku vystoupil z mlhy statek Mitterhof, z komínů se kouřilo a Rakušáci se věnovali své denní práci.
Tak jsme spolu jezdili několik dní. Skamarádili jsme se, já mu vozil cigarety a on v tichosti mezi povinnými hlášeními o stavu střežení podřimoval. Dověděl jsem se od něj spoustu zajímavých historek a třeba vám některou povykládám příště.
