Nepředpokládala jsem, že napíšu článek na téma "Zážitek roku." Ne, že bych nic zajímavého neprožila, zážitků bylo hodně, ovšem z mého pohledu nic výjimečného. Před týdnem změnila mé rozhodnutí banální příhoda, kde sehrálo důležitou roli lepidlo.
Od ledna letošního roku mi převrátil život naruby můj o tři roky mladší invalidní bratr, když zkolaboval a dva měsíce ležel na psychiatrickém oddělení. Kromě epilepsie, na kterou se léčí od puberty, se objevila další nemoc a on nemohl chodit, motal se, padal, provázely ho halucinace včetně výpadků paměti. V březnu byl převezen do léčebny dlouhodobě nemocných v České Kamenici. Nebudu popisovat, jakou hrůzu a rozčarování jsem zažila, když jsem ho přišla poprvé navštívit. Jednak jsem si dle zařízení interiéru budovy myslela, že jsem se ocitla v čase o sto let zpět, pouze televize na pokoji mě vracela do dnešní doby, a za druhé, jediný, s kým jsem mohla rozumně komunikovat, čímž bych nechtěla nikoho urazit, byla sociální pracovnice.
Začátkem července byl bratr propuštěn do domácího léčení. Problém je, že bydlí sám ve třetím poschodí bez výtahu a já jsem jeho jediná příbuzná. Do pečovateláku ho kvůli věku (54 let) nevezmou, pobírá nízký důchod a dle tabulek není na tom tak zle. Nákupy, doprovod k lékaři, veškeré vyřizování na úřadech, větší úklid domácnosti, dávkování léků leží na mně, což by mi nevadilo. Vždy mě rozhodí jeho chování a nálady. Nepřijal fakt, že je nemocný a pořád si myslí, že může normálně fungovat. Jediný, ke komu má respekt, je můj manžel. Na dotazy odpovídá útokem, nadává mi a já řeším následky, co kde provede. Jednou se mu zabouchnou dveře, podruhé něco podepíše a neví co, potřetí se předávkuje léky, zkrátka pořád něco. Často to bývají komické situace a já se ze zoufalství začínám smát. Někdy vybuchnu a křičím, že to nevydržím, že s ním končím, apod.
Před týdnem mě požádal, abych mu koupila lepidlo. Neptala jsem se proč, myslela jsem, že chce něco opravit, nehledě na to, že by mi stejně odsekl, co je mi do toho. Předevčírem mi manžel oznámil, že se dozvěděl, na co brácha lepidlo potřebuje. Svěřil se mu sám od sebe: "Víš, já to lepidlo nutně potřebuju, protože si zase budu lepit modely, když už teď nikam sám nemůžu."
V tu chvíli jsem se strašně zastyděla za své výbušné reakce vůči němu, poněvadž jsem si uvědomila, že ví úplně přesně, jaký je jeho stav a jaké má vyhlídky do budoucna. Pochopila jsem, že ho musím přijímat takového, jaký skutečně je a ne takového, jakého ho chci mít já. Jeho zdravotní stav se už nezlepší a je jen otázka času, jak dlouho bude moci vést normální život.
Soutěžní příspěvek na téma "Zážitek roku 2016". Jaký byl pro vás rok 2016? Zažili jste letos něco mimořádného? Byl to pro vás pozitivní rok nebo máte za sebou spíše negativní zkušenost či událost? Vložte i vy do soutěže svůj příspěvek a vyhrajte velkokapacitní flashdisk. Více informací o soutěži včetně pravidel najdete zde.
