Už tomu bude 32 let, co jsem vyměnila malé slovenské městečko Revúca za překrásnou Olomouc. Maminka to ze začátku velmi těžce nesla. Každý měsíc nás obšťastňovaly horentní sumy za telefon až do dne, kdy jsem odvezla mamince notebook a vysvětlila jí význam této "hračky".
Reakce na sebe nedala dlouho čekat: "Daj pokoj, ja sa to nikdy nenaučím!" Naštěstí oplývám dostatečnou trpělivostí a můj synovec Tomáš (31), který pracuje již 7 let v branži ICT, taktéž. Spojili jsme síly a..klaplo to! Maminka se časem s notebookem skamarádila a naučila se jej používat.
První důležitou roli sehrál notebook v době, kdy jsem absolvovala léčbu rakoviny prsu. Maminka pokaždé ráno "vysílala" a já se pomalu srovnávala s problémy, kterou s sebou nemoc přinesla.
Dnes není tomu jinak. Každé ráno po páté hodině zapínám počítač a čekám, než se u jména Dadi (to je naše zkrácená verze slova babi v maďarštině) rozsvítí zelené kolečko. Obě dvě máme parádní pocit, že sedíme v obýváku u kafe a probíráme všechny důležitosti našeho života. Je to někdy veselejší, někdy smutnější příběh. Naplňuje nás to obě krásným pocitem uvolnění. Někdy jsou dny, kdy mluví celou hodinu máma. Já jen trpělivě naslouchám. Jsou ale chvíle, kdy si i 55letá dcera potřebuje vylít svoje srdíčko, a to pak trpělivě poslouchá máma.
Jednoznačně doporučujeme. Já se již netrápím tím, co je s mámou, z Olomouce do Košic je přece jen dost daleko, a maminka má po naší "skypekonferenci" hned lepší náladu. Sama si umí už i přečíst aktuality a vyhledat a pustit filmy ze svého oblíbeného slovenského archivu.
Mám tě moc ráda, mami. Tvoje dcera Olinka