(Já vím, že to bude dlouhé. Ale to jsou reklamy taky. Tak vydržte a neodbíhejte čůrat.)
Po seniorském období vzdoru jsem se konečně rozhodl, že budu poslouchat obchodníky na slovo a dělat, co si přejí. Vždyť si přejí mé dobro. Doma jsem se tajně vyzbrojil tisícikorunou (dřevo na zimu počká, je teprve sedm pod nulou) a vyrazil do obchodu.
Ó, to byla jízda!
Nejdřív si jdu koupit čaj. Černý. Na odpolední posezení s křížovkou. Přijdu k regálům, čajů hodně, ale já si chci vybrat opravdu dobrou značku. Už vím, že mám kupovat podle značek, že to je samozřejmě záruka kvality. Volím tedy Pickwick. Ale co to? Jediný černý čaj se jmenují Ranní čaj. Běda, to přece nechci! Ráno si vařím kávu, a kdybych si dal ještě černý čaj, budu pořád běhat na záchod. Takže nějaký Odpolední není? Bohužel. Jen Ranní.
Zklamaně odcházím a přesunuji se k regálu s mléčnými výrobky. Já mám rád sýry, třeba Královský, Goudu a podobně. Tentokrát hledám něco extra, začínám přece nový život s reklamou. Eidam, Boryna, to všechno už znám. A hle! Docela uprostřed se na mě usmívá svůdná slečna s pořádnými vemeny krávy v pozadí (snad jsem to formuloval přesně). Ale přebíjí to barevný název: „Tavený plátkový ham a mám tě.“ Tak to je název, jak se sluší. Taky po něm hned chňapnu a zálibně přičichnu. Vedle stojící paní pohrdavě utrousí: „Snad nečekáte, že vám bude vonět, když mlíko ani neviděl.“ „Prosím vás, jak právě tohle můžete vědět?“ ptám se neméně pohrdavě a vítězoslavně ukazuji na vemena se slečnou. „Pchá,“ dí paní, „To je jen obrázek. Zrovna tak, jako je náhražka tam uvnitř. Je to analog.“ „Cože? Analog? To je výraz odněkud z matematické logiky…“ „Chytrej,“ pokyvuje dáma. „Analog znamená taky imitaci, napodobeninu skutečnýho mlíčnýho výrobku. Tenhle váš Tavený Ham neviděl ani kapku mlíka. Všechno to tam obstarávají rostlinné tuky, éčka a soli“. Sice si svou kořist nechávám v košíku, ale doma s velkou lupou u očí zjišťuju, že to je skutečně tak. Může to vypadat jako sýr, může to mít obal jako sýr, ale je to jen nápodoba.
Z posledních sil se plazím k masu. Český výrobek, česká vlaječka, jen vyrobeno v Polsku. Já vím, že jsme s Poláky bratři, ale co je na tom českého? Ptám se prodavačky. Prý – „v Česku to zabalili, proto to je český výrobek. Musíte číst obaly.“ Aha. „No ještě že nesháním třeba lososa, to bych asi český výrobek těžko našel.“ „Ale to víte, že jo,“ říká paní. „Někde v Norsku ho stáhnou z kůže, seberou cenný tuk (slavnou Omegu-3 mastné kyseliny, ty vám prodají zvlášť a draze) a zbytek pošlou do Česka. Tady vám to naporcují. Co na tom není českého?“ Aha. Haha.
K dovršení všeho ty ceny: Cestou jsem se stavil v jednom z pekařských krámků, že si koupím domů nějaký zvláštní rohlík. Jo, měli – už nevím, jak se to jmenovalo, bylo to dobré… a stálo to 5,90. Kolik? 5,90 opakuje prodavačka. Aha, tak tady máte šest korun a nezapomeňte mi prosím vrátit. Co vrátit? No přece ten desetník. Milý pane, přece desetníky už dávno neexistují. Tak proč mi účtujete 5,90? Atd. Asi tušíte, jak to dopadlo: rozčilením jsem snědl ten rohlík dřív, než zaplatil.
Ale oni to používají dokonce už i u aut. 259 990 Kč. Ale mě moc devítek v ceně vždycky vyděsí. Tolik peněz! Onehdá jsem kupoval jakési neomezené volání v ČR za 299 Kč. Cože, tolik? Ale pozor, vždyť to jsou jen tři stovky! Tak sláva, to koupím.
Zato s vínem mě vytrestali. Pochopitelně chodím nakupovat proto, abych ušetřil, to dá rozum.
Jedno víno stojí 99,90, druhé 199 rovných (chválabohu, slevili těch 0,90), třetí je sice jen za 119,90, ale zas to je jen půl litru a ne sedmička (na baňatost lahví nespoléhejte, musíte kouknout taky na tloušťku skla a na vypouklé, vlastně vpouklé dno!).
No a já kupodivu překonal svůj vrozený strach z devítek a s brýlemi na nose rychle překdákal tu jejich básničku o skvělé harmonii, snad až filharmonii chutí a údajně dobré textuře (stejně nevím, co to znamená), když mě zarazilo upozornění: „Vhodné ke grilované krkovici se švestkovou marinádou“. No páni, a já – na rozdíl od vás - zrovna nemám doma švestkovou marinádu. Takže jsem zas nemohl koupit!
V dalším obchodě (v Lajdlu) mě obloudil Marek Vašut, co ho platí moravský vinaři. Za jejich peníze mi sdělil – v brožurce s mnoha obrázky lahví - mnoho nepostradatelných informací. Tak třeba o Tramínu červeném, bílém, pozdním sběru, polosuchém, 2015, za (pouhých) 169 Kč: „Typické tramínové aroma s tóny exotického koření, medu, květu růží a tropického ovoce“. Tyvoe (to jsem si rozšířil slovní zásobu od svého vnuka), tyvoe, přesně na růže s medem mám teď chuť. Užuž jsem sahal po lahvi, když jsem nalistoval o kus dál… Tramín červený, bílý, pozdní sběr, polosuchý, 2015: „Aroma připomíná kandované ovoce, kompotované hrušky a vůni čerstvých lilií, s krásnou kořenitostí v závěru.“ No tohle?! Já se naladil na růže s medem, a tady jsou hrušky s liliemi. Nebo to má být to exotické koření? Obrátím list a tam: Tramín červený, bílý, výběr z hroznů, suchý, 2015 už za 199 Kč (on je to taky výběr a ne nějaký opožděný sběr, ten je asi ve slevě). A Vašut tam káže: „Se stopou lučního medu, růží, broskvového koláče (?), kompotovaných meruněk…“ U stejného vína (též výběr z hroznů, asi to byly ty, které před chvílí nevybrali) stojí: „Aroma s tóny pečených jablek se skořicí a hrozinkami“. Dál už číst nemůžu. To se ten Vašut na jižní Moravě pořádně ztřískal, když mu vycházejí taková aromata. A to tu nepíšu o chutích, to byste se teprve divili. Po pravdě řečeno, z posledních sil jsem se vypotácel z obchodu, žaludek mi bouřil tou směsicí vůní, alespoň jsem věděl, že moravská vína ne a když jo, tak bez Vašuta. A takový to byl dobrý herec…
Večer jsem dorazil do naší masny. Totiž správný název teď neznám, dřív to byla masna, to každý znal. Teď je to něco jako Moje dobré uzenářství (samochvála sice smrdí, ale proč by si podnikatel nemohl svou firmu nazvat Moje firma?). Ale tam jsem narazil, jakmile jsem přišel na řadu a nechal si doporučit nějakou uzeninu k ohřátí.
„Nechcete třeba Proškovu
uzenku?“ ptá se mile prodavačka.
„Ježišmarjá ne! Co by tomu řekl
pan Prošek, že mi dáváte jeho
uzenky?!“
„To on přece chce…
On je vyrábí.“
„Jo tak, no
tak to mi jednu dejte. Nyní je to
konečně správně: je to Čepelkova
uzenka od pana Proška.“
Už před řadou let mi dokonce volal ženský hlas: „Dobrý den, tady je vaše banka.“ Byl jsem zmaten. Moje banka? Já mám někde banku? Vůbec o tom nevím! Asi něco z restituce…
„Moje? A která?“ vykoktal jsem. Úplně jsem zapomněl, že bych někdy (snad omylem) nějakou koupil. „A je zisková, nebo prodělečná?“ Když mi řekla název, to už jsem byl duchem zpátky.
„Tak víte co? Tak mi pošlete na můj účet sto miliónů. Chci si udělat pěknou dovolenou.“
Paní se zavěsila. (A peníze dosud nepřišly!)
Já mám dokonce i Vodafone, abyste věděli. Aspoň mi to tak píšou – můj Vodafone. (Ale vám z i60 dám slevu, napište si.) Tam je naštěstí tzv. samoobsluha, abych si mohl svobodně nastavit, co chci. Většinou musím volat operátorovi, ať mi to vyřeší. Pak kliknu a ono se to minutu načítá, načež se to celé ukončí. Ale naše samoobsluha na sídlišti taky občas zavře. Akorát, že to dělá jen jednou denně a já předem vím, kd y.
Slevy na slevy
Já vlastně ani nevím, co chci a co potřebuju. To reklama ví, co chci a co potřebuju. Tak jsem ji přestal ignorov at.
„Nejlepší televize všech dob!“ vykřikli na mě okamžitě z novin. No to je pro mě docela problém. Já totiž ve svém věku vůbec nechci mít to nejlepší, já chci mít, jak bych to řekl, uspokojivý standard. Stává se mi to každý týden, když mi přistane nevyžádaný mail z eurojackpotu a oznamuje, že můžu vyhrát třeba miliardu korun. No páni, a co bych asi s miliardou dělal? Já mám přání vyhrát asi tak sto tisíc. No a kdybyste na mě tlačili, tak třeba 12x za sebou. Ale miliarda, tedy „to nejlepší“, to mě fakt nezajímá. Musím se asi ještě hodně polepšit, než se zařadím do 21. století!
Podobně jsem na tom s telefonem. Já samozřejmě nechci hloupý telefon, ale proč hned chytrý? Chtěl bych normální. Takový, který mi dovolí slyšet kamaráda na druhé straně Atlantiku, poslat mu esemesku, zjistit, kolik je právě hodin, a vyfotit krásně zbarvený strom. Jenže chytrý telefon mě dělá hloupým: neumím to a ono, tlačím vedle, o těch mrňavých písmenkách jsem si dlouho myslel, že se mi dovnitř vysypal mák.
Ale na novou techniku, to jsem docela klaďas. Onehdy mi jeden leták prozradil, že existuje Xiaomi Mi Band 2. To dá rozum, hned jsem si ho zakoupil. Už mi je trapné připomínat vám, jak výhodné to bylo: zlevnili ho z 1599 na 1499. Jen kdybych ještě věděl, k čemu to je. Ale už ten pocit, že jdu, co jdu, že klušu s dobou, za to těch pár devítek přece stojí. .
Musím taky přestat odmítat nakupovat o svátcích. Já nikdy neměl potřebu nakupovat právě na Nový rok nebo na státní svátek. Nikdy jsem nedostal hlad právě na upálení Mistra Jana Husa ani na 1. máje. Nevím, proč to tak je, ale prostě jsem do těch samoobsluh o svátcích nechodil. Teď to ale změním! Co kdyby tam měli něco, co opravdu nepotřebuju, ale ve slevě? No vidíte, musím být šikovnější a ono to štěstí už přijde.
Už se ale zlepšuju. Tak třeba ve středu jsem jel z Liberce až do Pardubic, protože jsem se dočetl, že tam mají v akci levnou paštiku. Jo, to musí být člověk chytrej a nesmí být línej, víte?
Dřív jsem používal reklamní přestávky v televizi k tomu, abych si došel na záchod, uvařil kafe a podíval se do novin, co budou dávat zítra. Asi tak jako vy. Dokonce jsem se pak přestal na komerční stanice dívat. Možná taky jako vy. Ale teď jsem to změnil: na přestávky mezi reklamními bloky (obvykle to jsou kousky nějakého filmu!) teď vůbec nekoukám a lovím jen ty reklamy. Co já tam jen vidím! Ještě to sepíšu podrobněji.
Nejvíc mě ale nedávno vystrašili v prodejně Horizont v Liberci. Tam jsem s důvěrou přistoupil k pultu, že si něco koupím. Uzeniny, sýry, pomazánky nebo třeba nějaké rybičky. Ale nastojte – oni tam měli úplně u všech vaniček a hromádek, ale úplně u všech, cedulku „V akci“. No já byl tak bezradný, že jsem po půlhodině tu prodejnu bez nákupu zas opustil. Takhle silný to bylo!
Prostě běžte sem, běžte tam, sleva, akce, jen pro vás, dva za jednu, tři za dvě, deset za sedm. Dokonce, jak jsem už napsal, se pojmenovávají jako „moje banka“ (já mám fakt banku?) nebo Zde jsem člověkem (skoro urážlivé a oni to dokonce neustále opakují). Teď se to na nás valí ze všech stran: novinky, slevy, akce, reakce, erekce… Tak za tohle jsme v listopadu 89 zvonili klíči? Až tak, že jsme poztráceli soudnost a smysl pro humor?
V bedně
Nejtěžší to se mnou měla právě
televizní reklama. Já se jí vyhýbal
pod různými záminkami, jako že se
musím líčit, cvičit, močit,
zatímco manželka ji pozorně
sledovala. Pokud jsem něco sám
nechtěně zahlédl, hned jsem si
svědomitě zapisoval do seznamu:
Hovězí konzervy XY – nebrat.
Nábytek Elia nebrat! Půjčky Zvonky
– nebrat!! BMW X4 již od (!) 1500000
– nebrat!!! (Leda kdyby se dostalo do
slevy.) Manželka jen: „Co blbneš?“
„No to je přece jednoduchý,“
poučil jsem tu neinformovanou osobu.
„Když budeme kupovat, co nám
nabízejí v reklamě, tak získají
další peníze na další reklamu a ta
bude pořád delší a delší… a
stejná!“ Když můj seznam obsáhl 157 stran,
pochopil jsem, že tudy cesta nevede.
Když jsem pak prohlédl a pochopil, že
reklama chce mé dobro, seznam se hodil
už jen k vytření. K vytření slz nad
ztraceným časem sledování bez
nákupů. Nyní sedím 95 cm od bedny a
napjatě čekám. Tužky mám
připravené. Jakmile začnou, hned si
dělám poznámky a výpisky. Poté
okamžitě telefonuji, zatímco
manželka se snaží zabavit se filmem,
kterým si krátí čas do příští
reklamní přestávky. (Teda ono je to s
přestávkami ve skutečnosti jinak, ale
to vám vysvětlím jinde, aby toho na
vás nebylo moc.) Já už vytáčím číslo a hned
slyším zdvořilého pána, jak
promlouvá klidným hlasem: „Dobrý
den, vítejte ve společnosti XY…“
Pak je něco anglicky, z čehož
vyrozumím, že mě zve na jedno preso
(„if jů… přes uan“). Občas
musím podle pokynů tohoto pána něco
zmáčknout. Zatím jen na telefonu. To
mě opravdu baví. Potom čekám už jen
asi čtyřicet minut, načež se
pokusím tento zajímavý rozhovor
poněkud popostrčit. Ale jaké
tlačítko mám volit? Hvězdičku, nebo
křížek, vzhledem ke svému věku
volím křížek. Celý tento napínavý rozhovor
končí tím, že mě manželka volá do
postele. (Teda každý má svou –
abyste si nemysleli, že tu šířím
porno.) A televize nás taky učí čísla.
Když napíšou, že nějaký film
začne ve 20:00, tak už víme, že
začne asi tak ve 20:10. když ve 20:20,
tak víme, že nejdřív ve 20:25.
Prostě známe to z minulého režimu
– všechno je JEN JAKO. Oni nás tam taky docela šetří,
abychom se nepřehltili zážitky.
Takže když už nemají placenou
reklamu, tak vysílají, co budou brzy
vysílat. Tak ať už začnou, říkáme
si s manželkou, ale to oni ne, klidně
hodí další reklamní blok a po něm
dva jiné filmy. Či vlastně šest
reklamních bloků v mezi nimi jako
výplň kousky filmů. Oni si sice
myslí, že vysílají skvělé
upoutávka na budoucí filmy, ale ve
skutečnosti je to zmatená směs
jednovteřinových obrazů, které
nemají hlavu ani patu, protože se tak
rychle střídají. Mě aspoň
spolehlivě odradí, protože abych
čekal třeba do deseti večer a pak
dostával kulometné dávky
vteřinových sekvencí, to teda ne. To
bych riskoval epileptický záchvat.
Zato moje žena to někdy vydrží a pak
tvrdí, že ta filmová výplň mezi
reklamními bloky nebyla tak špatná,
akorát že hercům vůbec nerozuměla,
protože nesrozumitelně mumlají,
brumlají, bručí a bučí, drmolí,
šuškají, šeptají, polykají celé
slabiny, slova a snad i věty a vůbec
je na nich vidět, že by co nejraději
pobrali honorář a zmizeli. Takže ona
chudák ani pomalu neví, kdo na konci
vyhrál a jestli se ti dva vzali, nebo
zavraždili. Já bych dal přednost rádiu, ale to
máte taky těžký. Hlavně ty
komerční! Tam mi vadí hned dvě
věci. První, že nevydrží žádnou
písničku dohrát do konce, a druhá,
jak se pořád sebechvalně naparují.
Jakmile se pořádně zaposlouchám
(při řízení auta často zavřu oči,
abych to náležitě prožil) a
písnička graduje k závěru, hned ji
přeruší a začnou hlásit, že jsou
Evropa dvěééé, Evropa dvěééé. A
taky Evropa dvěééé. A když přepnu
na takovou Frekvenci 1, která nemá
špatný pořady, tak je to to samé. Za
každou písničkou (řádně
přiříznutou) se ozve: Frekvence
jedna. Frekvence jednáá. Frekvence
1áááá. To by se mělo trestat. Ne
zrovna upálením, leč jen pomalým
smažením na škvířícím se tuku
velké teflonové pánve. To bych
považoval za přiměřenou reakci
posluchačů. Ještěže si můžu platit koncesi
na Český rozhlas – to je úplná
oáza, relaxační masáž, pohoda.
Jenže zas mají spoustu politických
témat a já rádio většinou
poslouchám sám, a tak nemám před
kým nadávat, případně dávit, divit
se a dávat najevo, co odpudivého se
kolem děje. Nejstrašnější by bylo, kdyby
komerční televize v přestávkách
seriálu vysílala – jiný seriál! A
ono se to vlastně už děje. V
průběhu přestávky najednou bez
upozornění začnou běžet vteřinové
sekvence z jiného filmu. Každý
záběr trvá maximálně jednu vteřinu
a divoce se tam střídají postavy,
prostředí, akce… až si člověk
myslí, že v televizi vypukl převrat a
bojuje se o kameru. No nekupte
to Minulý týden mi jedna lékárna
(že by Dr. Min?), ve které jsem nikdy
nebyl, poslala letáček (přilepený k
dennímu tisku!), že mi děkuje za moji
věrnost a posílá mi kupón na slevu.
Tak jsem jí s dojetím odepsal, že já
také děkuji za věrnost, a poslal jsem
jim svůj vlastní kupón na slevu na
sledování slev (pěkně vytištěný
na laserové tiskárně). Dodatečně mě napadlo: za jakou
věrnost mi děkují, když jsem u nich
nikdy nebyl? A pak mi to došlo:
děkují mi za to, že jsem byl tak
dlouho věrný svý ženě. Když jsem
si osušil oči, hned jsem tam běžel
koupit si aspoň něco. Něco, na co
dávají tu slevu. (Jojo, takhle se to
musí umět! Být šikovný a nenechat
se napálit.) Nabízeli Vibovit želé (pro
blinkání, nebo proti?) a Prostenal na
prostatu (a já vůl se kdysi nechal
operovat a teď ho nepotřebuju). Teď mě zaujaly garminy. Cože, vy
je neznáte? To jste opravdu hodně
pozadu. Jsou to, jak praví reklama,
„kultovní, chytré, sportovní GPS
hodinky“ JIŽ OD (tahle slůvka
miluju!) 12.990 Kč. Sice nevím, proč
jsou kultovní, ale když to píšou,
tak v tom nějaký kult je, já si
vzpomínám jen na Stalinův kult
osobnosti. A že jsou chytré, to je
taky dobrá vlastnost, pryč s hloupými
hodinkami! GPS, to je zkrátka
úžasné. Budete kdykoli vědět, kde
se právě nacházíte (většinou mezi
samoobsluhou a rodným panelákem). Ty
hodinky prostě vědí, kde jsou! Když
budou jinde než vy sami, tak vám to
sice neřeknou, ale hlavně, že to
budou vědět samy. No nekupte to. Někteří prodejci jsou docela
legrační. Tak třeba Kaufland
neustále zveřejňuje v novinách
celostránkové inzerce pod názvem Z
lásky k Česku. Na stránce se u
zboží nachází deset srdíček s
národní trikolórou a nahoře se
nabízejí banány z Kostariky a
ředkvičky z Itálie. Ach jo. Někdy jsou u všech položek
nabídkového letáku vyšší ceny
přeškrtnuté a větším písmem
napsané ceny nižší. To už
zpozorním i já. Buďto nabízejí
neprodejné ležáky za snížení ceny
(proč je asi lidí nekupují?), anebo
tím chtějí vytvořit dojem, že to
má vyšší hodnotu (proč to tedy
neprodávají hned za skutečnou
hodnotu?). Rozhodnutí: nebrat,
zmačkat, zapomenout. S podvodníky
neobchodujte. Ani s podvodnými prodejci
zboží, ani s podvodnými prodejci
myšlenek (to nejsou jen náboženští
fanatici, jsou to i někteří
politici). Dnes mi na stole přistála zcela
typická nabídka: Jedno balení stojí
185 korun. Kupte si tři, ale ne za
3x185=555 Korun, nýbrž za pouhých 499
korun. Ušetříte 56 korun! – Tak
tohle mi hlava nebere. Přece nákupem
tří balení jsem neušetřil nic,
naopak, utratil jsem o 499-185=314 korun
víc, než kdybych koupil jedno balení.
Já neušetřil, já jsem naopak
utratil. A teď jde jen o to, jestli
opravdu potřebuji hned tři balení (no
samozřejmě, že ne). Mě by stejně zajímalo, jak se
tvoří ty devítkové ceny.
Představuji si, že nějaký výrobek
při řádné kalkulaci a přiměřeném
zisku vychází na 1020 Kč. Ale pak
přijde pan ředitel a řekne: „Ne ne,
dáme cenu 999 Kč, těch 21 si musíme
odtrhnout od huby. Jak by k tomu
přišli naši zákazníci, kdybychom
neukázali, jak se snažíme?“ Anebo
možná právě naopak: „My bychom to
prodávali za 943 Kč. Ale jak by to
vypadalo? Frkněte tam cenovku 999, jen
ať se to kupuje!“ Asi tak. Příšerná představa! Ale copak číst, to stačíte
zavřít oči. Ale uši tak rychle
nezavřete. Když mi někdo v rozhlase
nebo v televizi do ucha nastydlým
hlasem chroptí „Schkoda. Das Auto“,
tak aspoň vím, že to nemám kupovat,
protože ve škodovce bych mohl chytit
rýmu. Pak je spousta ukrutně senzačních
nabídek, například že mám svoji
firmu nechat zapsat do celoevropského
katalogu firem. To dělám vždycky
rád. Zápis je totiž zdarma, opravdu.
Na druhé straně šedým a úplně
maličkým písmem je jen napsáno, že
zdarma není členství v klubu těch,
kteří to mají zdarma. Členský
poplatek je například 872 eur (tedy 24
tisíc korun) a automaticky se obnovuje
na další a další rok. Už jsem v
pěti katalozích a čekám na
exekučního kata. NaturaMed a další, o tom ani
nemusím psát, to znáte každý.
Adrenalin je, když vám někdo přímo
volá: „Čepelka,“ říkám,
„dobrý den.“ „Dobrý den, mluvím
s panem Čepelkou?“ ptá se hlas. To
už vím, že nastává tvrdé utkání.
„Ano, proč mi voláte?“ „Pane
Čepelko, vy jste ředitelem firmy Tima
Liberec?“ „No ano, jinak byste na
mě nezískali kontakt. Ale hned vás
zklamu, peníze nepotřebuju.“ „Ne,
pane Čepelko…“ „Opravdu, nezlobte
se, já už žádné zakázky
nepřijímám. Obraťte se prosím na
naši konkurenci…“ Krátká odmlka.
„Húúúm, ne, pane Čepelko, já vám
nic nechci nabízet. Totiž, mám tady
pro vás několik důležitých
obchodních informací.“ „Počkejte,
vy mi chcete peníze dát, nebo
vzít?“ Dlouhá odmlka. Atd. dokud se
to nerozhodnu ukončit. A co teprve, když mi mladík hrubým
hlasem svou nabídku s námahou čte.
Obvykle ho požádám o jeho
nadřízeného, abych s ním mohl
projednat jeho výpověď. Pak často
sám zavěsí, nevím proč. Několikrát jsem s úspěchem
použil tohle: „Řekněte mi prosím
vás celé jméno a příjmení majitele
vašeho podniku, jeho rodné číslo a
adresu trvalého bydliště.“ „Proč
to chcete vědět?“ ptá se hlas
vyjeveně. „No abych věděl, ke
kterému oddělení Policie ČR je
příslušný. Vy za to samozřejmě
nemůžete,“ chlácholím ho ještě,
„vy jste jen zaměstnanec. Ale on bude
vyšetřován pro pokus o podvod.“
Dotyčný zpravidla rychle zavěsí. Takových scénářů mám asi deset
a obměňuji je dle nálady. Já je
svým způsobem lituju, ale takhle se to
zkrátka a dobře nedá dělat. Aspoň
ne se mnou. Zato když mi volá banka, v
níž mám účty, anebo jiný
dodavatel, to okamžitě zpozorním.
Nejvíc jsem ve střehu, když mi píše
člověk z NIC. Protože to je správce
všech webových adres, které mají
koncovku CZ a to je náš tatínek,
kterého musíme poslouchat. Pan Raška
by mi dal za pravdu., Kdyby se NIC v
nějakém záchvatu rozhodl
znepřístupnit moji doménu
(například www.malery.cz), tak už by
ji nikdo nikdy nenašel. Proto jsou tak
důležití. Zrovna tak by mohli
smáznout seznam.cz, vlada.cz, i60.cz,
prostě cokoliv. Název
prodává Málo platný – název prodává.
Vidíme to pořád. Ani nemusím
jmenovat příklady zboží či
politických stran, všichni vědí, o
co jde. Výživný krém se jmenuje Krásný
muž. Opravdu. Krásný muž byl jednu
chvíli za 99 Kč, ale teď zdražil na
(pouhých) 563 Kč, klidně si to
dohledejte. Havlíkův krém pro
elastickou pleť Charismatický muž je
za 398 Kč. Hned jsem dostal spoustu
nápadů na další názvy. Například
– Mužný muž. (Která byste to
nekoupila?) Nebo dokonce – Nesmrtelný
muž (no tak tady nevím, ono žít
vedle něho, z toho by mi přišlo
trochu úzko). Sám jsem jednou hledal název
projektu pro napojení osady na vodovod,
který vedl v údolí. Investor
navrhoval „Vybudování vodovodu III.
řádu S/250 jako součást stavby
3d/2006/I“. To má být název, který
zaujme výběrovou komisi mezi
desítkami jiných projektů a získá
dotaci z EU? Vzpomněl jsem si na
pohádku o tom, jak slepička hledala
vodu pro kohoutka, kterému zaskočilo,
a že v té osadě čeká mnoho lidí s
připravenými umyvadly. Tak jsem
projekt nazval jednoduše – Dejte vodu
kohoutkům! Někdy si obchodník dá záležet na
hlasitém pokřiku: Novinka! Novinka!
Tomu rozumím – novinka, to je něco,
co se dosud nepoužívalo. Bude to
vůbec fungovat? Raději to, Oldo,
nekupuj! Podobně když se v 90. letech firmy
nazývaly První ještědská stavební.
První družstevní záložna
apod. Hned jsem si řekl: Tak to pozor!
První – to je ten, který
prošlapává cestu. Ten, který dělá
chyby, tápe, učí se. Ale já nechci,
aby se mnou jako se zákazníkem
experimentovala a na mně se učila
nějaká První stavební, První
družstevní… A hledal jsem Druhou
stavební, Třetí stavební … Ale
jako na potvoru, takové se už
nevyskytovaly. Škoda, hned bych jim
svěřil zakázku. Jiný naopak zdůrazňuje: TRADIČNÍ
VÝROBEK! Již od roku 1873. To mě
vždycky vyleká: Tak oni dělají
pořád to samé jako v roce 1873?! Oni
si vůbec nevšimli, že všechno je
dávno jiné? Bezpečnější,
užitečnější? Že jsou dávno nové
suroviny, výrobní postupy, že se
mezitím využilo tolika
moderních poznatků vědy…
Prokristáčka, přece nebudu kupovat
něco, co je tak zastaralý! Jeden známý mi říkal, jak kupoval
Himalájskou sůl. Na obalu psali, že
vznikla hluboko pod zemí přírodními
procesy před 250 milióny let. Ale taky
tam bylo: „Spotřebujte do 03/2017.“
No ten má ale štěstí, co? Koupil to
na poslední chvíli! Kupujeme názvy a nálepky. Ve sportu to je vůbec markantní. Na
světových mistrovstvích v kopané, v
atletice a nevím kde ještě startuje
Turek, který byl ještě letos
Somálcem nebo Keňanem. Ukázalo se,
že skuteční Turci dopovali, tak si
nakoupili Afričany a oni teď na
stupních vítězů nevědí, kam se
koukat, která je jejich vlajka. On
občas i nějaký Američan si vzpomene,
že je vlastně Čech (naposledy na
letošní olympiádě), Běloruska se
zas objeví v barvách USA, ale i u nás
třeba českobudějovický půlmaratón
vyhrál Keňan, jenže z Bahrajnu (kde
dosud uměli běhat jen velbloudi). Tak
tomu říkám trefa. Sleduju zápas ve stolním tenise.
Hraje Francouzka s Němkou, a obě jsou
Číňanky. Za Turecko nastupují v
běhu už jenom Keňané. Za Katar
běhá Etiop, ale prý v té zemi
ještě nikdy nebyl. Další Afričan se
chtěl stát ruským občanem, ale když
se dozvěděl o problémech Rusů s
dopingem, tak se raději stal –
tuším – Gruzíncem. Ze 160 žen
startujících v olympijském maratónu
bylo zhruba 20 otrokyň. Černých jak
tma v pr a lese, které startovaly za
různé exotické země. Totiž ne „za
ty země“, ony přece již byly
řádnými občankami, jejichž úkolem
bylo porodit novým vlastím medaile.
Proč třeba náš hokejový svaz už
dávno nekoupil do branky nějakého
Somálce? Přece taky potřebujeme
konečně úspěch! Olympiáda mě zaujala právě tím,
že to dávno není soutěž národů,
nýbrž státní podnik, který nakupuje
těla z Afriky a na stupních vítězů
je balí do katarské nebo turecké
vlajky. Vítěz si tam sice brouká tu
svou hymnu ze Senegalu, ale nad hlavou
už má vlajku Kataru. No tak z toho
jsem skoro dostal zánětlivý
onemocnění sliznice, jak ono se to
řekne jedním slovem na pět? Je taky zajímavé, že mnoho
závodníků, a to i „z“ Česka
(samotné „z“ dávám do uvozovek
poprvé v životě!), se ve své
„vlasti“ nevyskytne, skoro jak je
rok dlouhý. Přijedou za maminkou na
vánoce, pak možná ještě na týden
na chatu, ale zbytek roku žijí v USA,
Monaku, Švédsku nebo kde všude,
protože musí závodit po celém
světě. Ani nevím, na co tu mám být
pyšný. Letos si před olympiádou
vzpomněl jeden Američan, že je
českým gymnastou. Ale lidi správně
berou všecko a když jim řeknete, že
je někdo vlastně Čech, budou tleskat.
A tak to asi má být. Lidé chtějí ty
správné nálepky a názvy a
devítkové ceny. A co v politice? Jsem na ni a na tu
„současnou situaci“ naštvaný
stejně jako vy, protože a) nejsem
zdravý, b) nejsem bohatý, c) nejsem
mladý jako kdysi. Navíc mě všichni
politici štvou, žádnýho neznám, ale
mám to z televize. Proto hledám
změnu, hledám naději. Tak kdopak se
to letos narodil? Unie svobody tu byla
dávno a už zas umřela, TOP09 je taky
stará, Věci veřejné se vypařily, a
sláva, je tu hnutí ANO, budu ho volit.
A kdyby s nimi nepřišla ta změna
(přinejmenším to zdraví, že?), tak
aspoň aby přišla naděje. A kdyby ani
ta ne, tak jsme se dobře pobavili, že
jsme jim hodili hlasy. To jsme se
pomstili těm partajím a přitom se
nezesměšnili před známými – kdo
by nechtěl kráčet s budoucím
vítězem, to máme v Česku zvlášť
rádi. A ať se pak všichni starají,
jak chtějí, stejně je budeme
pomlouvat. Aby si zas nikdo nemyslel,
že snad patříme k nim. Mám dokonce
vlastní nápad! Ale já nečerpám reklamu jen z
televize, novin, letáků, prodejen,
telefonu a mailů. Mně se o ní dokonce
už i zdá. Už mám nabouráno v
hlavě, takže sám sebe mohu
přesvědčovat, co nevím, že
potřebuji. Tuhle k ránu jsem za
soumraku vyrazil z domu (teda zdálo se
mi k ránu, jak jsem vyrazil za
soumraku, abyste chápali). S manželkou
jsme se drželi za ruce a za znění
tklivé melodie odcházeli do
zapadajícího slunce. Kolem poletovali
vlídní andělé s půllitry piva a
zpívali mou oblíbenou značku. Tak mě
to rozhodilo, že jsem si musel dát k
snídani kakao. (A manželka
samozřejmě dělala, že si nepamatuje,
jak se mnou do toho slunce
kráčela!) Dnes reklama není jen v televizi či
v novinách, dneska se přesouvá i
přímo na ulici. I vy už jste viděli
chodící reklamy nebo u pultíků
usměvavé studentky se vzorky drahých
salámů. Hned u východu z metra mi
jedna paní prodala šest barevných
dětských dudlíků. Ale jak bych je
mohl nekoupit, když byly ekologické,
biofarmářské a k tomu
aerodynamické?
Ještě zpátky na ulici: Takhle
bychom přece mohli udělat reklamu na
naši i60.cz! Měla by formu guerilla
marketingu (to vážně existuje).
Někde na ulici, v parku či v
obchodním domě se prostě něco jako
semele, něco se tam uděje a až se to
uuděje do konce, tak je z toho
báječná reklama, o níž večer
nadšeně vyprávíte svým milencům,
při nejhorším manželům a
manželkám. Jak by to mohlo probíhat?
Jednoduše a profesionálně.
Například studenti baletu se
převlečou za seniory s vousy a
hůlkami a budou se belhat ulicí. Když
se dobelhají k panu Raškovi (který
tam bude v životní velikosti, neboť
bude živý) a když si od něho
převezmou leták, aby se stali
návštěvníky i60.cz, tak najednou
všichni začnou vesele skotačit
ulicemi domů, metat přitom kozelce a
salta a juchat nadšenými hlásky.
Budou pištět: „Íííí, íííí,
ííí60.“ Tak to je reklama, kterou
byste si určitě zapamatovali! Oldřich Čepelka
