Výpravčí Ludvík Hrabánek se stal ve stanici Dobrotín jednatelem ROH. Byl znám jako organizátor četných vlakových i autobusových zájezdů. Funkci přijal, aniž pochopil význam odborářské činnosti. Neznal dokonce ani stanovy! Funkci vykonával po svém, systémem Haškova strážmistra Flanderky z četnické stanice v Putimi. Korespondenci, která se netýkala zájezdů házel nerozlepenou do šuplíku. Jen jedinou obálku rozlepil a přivodil si tak nepříjemnost. Z obálky totiž vypadla příručka Rukověť železniční přepravy. V kostce zde byl výcuc ze všech předpisů. Stačilo si pak nastudovat tuhle útlou knížečku a zcela ignorovat všechny předpisy.
Ludvík si vzal příručku na přezkoušení. Odehrávalo se v Brně - Maloměřicích. Ludva se strategicky umístil uprostřed třídy. Posléze zjistil, že zkušební komisař zkouší podle stejné příručky! Začal se bavit, obracel stránky a všem dokola napovídal. Nezaregistroval, že sám nedostal jedinou otázku. Přezkoušení skončilo. Komisař pravil:,,Soudruzi, všichni jste prospěli. Můžete jít domů, zůstane jen soudruh, který celou dobu napovídal!“ Další hodinu se pak potil a nakonec byl rád, že nepropadl.
Přišel rok 1968. Na protest proti okupaci přicházely na stanice různé výzvy. V jedné nerozlepené obálce byl vyhlášen bojkot symbolů komunistické servilnosti. Odstraňte z průčelí staničních budov rudé hvězdy! Symboly začínaly pomalu mizet. Na celé trati zůstala jediná. Ta v Dobrotíně! Projevil se pevný postoj zaměstnanců této stanice!
To ve stanici Borovany byli jiní kabrňáci. Na dlouhém žebříku v modrácích a s majzlíkem odtesával rudou hvězdu z průčelí budovy sám náčelník stanice. Byl přistižen občanem Martincem. Ten pravil:,,Jindřichu, tebe viděl pracovat, to je obrovský zážitek. Ale neboj se, já jsem si tě vyfotografoval!“
Přišla normalizace. Hvězdy se začaly vracet na své místo. Pomýlení občané začínali přehodnocovat své neuvážené činy. U domku svědka Jeníka Martince se netrhly dveře. Každý chtěl tu fotografii agilního soudruha, náčelníka stanice. Přišel i on sám. Honzík zauvažoval. Tohle se musí využít. Seděl pak v hospodě U Saliny. Jako štamgast vlastnil své místo. Honzík sedí a najednou hostinský přináší na podnose frťana vodky. Zvednutím ruky se hlásí dárce. Pak odněkud přichází další pozornost. Výpravčí Ludvík Hrabánek se pak dověděl pravdu. Starý kamarád Jeník Martinec si postesknul.,,Tak to vidíš, a já už chtěl s tím chlastem přestat. Ale můžu? Ale já vím, co udělám. Já jim všem řeknu, že fotografie neexistuje. Já totiž žádný fotoaparát nemám!“
Po čase se začínají sčítat zásluhy. Hodnotí se pevný postoj v časech krizového vývoje. Záslužný čin jedné železniční stanice zůstal nepovšimnut. Nic se nestalo. Alespoň nemuseli symbol socialismu instalovat znovu!
Někdo se umí zviditelnit. Jednatel Hrabánek mohl využit své nedbalosti. Cožpak se mnoho hrdinů nestalo slavnými omylem? Signalista Homolka napsal do železničářského tisku báseň Slzy dojetí. Viděl je v očích starých soudruhů při spatření prvního sovětského tanku. Hrabánek znesvětil i tento čin. Pravil: Je to vůl, já mám v očích slzy dojetí akorát když mi přichází vystřídání!“
