Je vám nad padesát, máte ráda děti, jste trpělivá, máte dost času? Pak vězte, že je o vás na trhu práce právě velký zájem. Ano, existuje obor, ve kterém jsou dříve narození žádanější než mladí.
Chůva, hospodyně, pomocnice v domácnosti. Názvů má ta profese více, její náplň se poněkud liší, ale podstatné je toto: Organizuje se čím dál více rekvalifikačních kurzů na chůvy, zájem o jejich absolventky roste a největší je o ty vyššího věku. Už totiž neplatí, že hlídání dětí je doménou studentek, které si tak přivydělávají. Mnoho rodin raději jako chůvu hledá ženu zralou, zkušenou, která sama děti vychovala. Zkrátka, aktivní seniorku.
Během dvou let se vyškolilo tři sta nových chův. Rekvalifikace nabízí řada dalších organizací po celé zemi, nejlepší přehled o nich se dá získat na každém úřadu práce. Struktura rodin totiž v poslední době prošla velkou změnou. Mnoho babiček nemá na hlídání vnoučat čas, ještě pracují, mají své zájmy. Navíc mnoho mladých rodin žije daleko od svých příbuzných. „Přestěhovali jsme se z Ostravy do satelitního domku u Prahy, protože manžel dostal v Praze dobrou práci,“ vypráví dvaatřicetiletá Kamila, matka čtyřleté Dominiky. Po mateřské nastoupila do práce, ale ukázalo se, že není schopna sladit svou pracovní dobu s vyzvedáváním dcery ze školky. Kamila je novinářka, často musí být v práci do večera, manžel také. Babičky jsou na Ostravsku.
„Samozřejmě přijedou třeba na týden, když je malá nemocná, ale my potřebovali někoho, kdo je schopen pohlídat Dominiku nárazově, nepravidelně, kromě toho ji vyzvedávat některé dny ze školky. Párkrát u mě byla jedna studentka, ale moc důvěry ve mně nevzbuzovala. Navíc se jedné mé kolegyni stalo, že jí studentka-chůva naprosto drze flirtovala s jejím mužem. Takže mé rozhodnutí bylo jasné, hledala jsem starší paní, která má čas, žije blízko a nebude pro ni problém dvakrát či třikrát týdně Dominiku přivést ze školky a pobýt u nás, než někdo z nás přijde z práce. Našla jsem a jsem spokojená. Dohodly jsme se, že nám paní občas vyžehlí, poklidí, Dominika ji má ráda, paní je bývalá zdravotní sestra, takže jsem klidná a vím, že je o dceru postaráno, i kdyby se něco přihodilo. Navíc prošla rekvalifikačním kurzem, který obsahuje psychotesty, zdravovědu, takže v ní mám důvěru,“ vysvětluje.
Chůva není rozmařilost
Mít pomocnici v domácnosti či chůvu už není bráno jako rozmařilost žen, které si nejsou schopny s domácností poradit. Naopak. „Dříve žena často neměla pravidelné zaměstnání, ale dost tvrdě pracovala doma,“ říká sociolog Jan Spousta. „Domácnosti vyžadovala hodně ruční práce, neexistovaly elektrické přístroje, ženy musely vařit, prát, obstarávat děti, zahrady, zvířectvo. Ale nechodily do práce. Nyní je pro mnoho rodin ženino zaměstnání důležité, bez jejího příjmu by nemohly splácet hypotéky. Navíc lidé často žijí daleko od rodičů, babičky nejsou při ruce. Pro mnohé je tedy pravidelná či občasná výpomoc s dítětem naprosto nezbytná věc,“ vysvětluje. A lidé si dovedou propočítat, že se jim vyplatí. Mnohé ženy mají dobře placenou práci a je pro ně výhodnější zaplatit pár tisíc za to, že je o jejich dítě dobře postaráno, než zůstat doma a trápit se, že z manželova platu rodina nevyjde. Takže mít chůvu či být chůvou nyní není zvláštního či rozmařilého.
„Zájem o kurzy je velký, obsahují základy zdravovědy, právní práce, na konec se skládá zkouška. Po jejím složení je možné získat živnostenské oprávnění,“ říká Jan Schneider ze Zdravotnického zařízení Praha 4. A dodává: „Často se do nich hlásí právě ženy vyššího věku, které obtížně sháněly práci, když o tu dosavadní přišly. Kurzy jsou však náročné a nedají se brát tak, že je to práce pro každého. Mohou jimi projít jen ženy, u nichž se projeví zodpovědnost, zájem o tuto práci. Je to práce specifická a náročná, není pro každého,“ připomíná.
Konec s pocity nepotřebnosti
Soňa Šudřichová z Ostravy si díky rekvalifikaci na chůvu naprosto změnila život. Když jí bylo kolem padesáti, přišla o práci v administrativě, kterou dělala celý život. Najednou se cítila nepotřebná. Hledala práci marně, na její životopisy nikdo ani nereagoval, ze všech stran slyšela: No jo, po padesátce už práci nenajdeš. A tak se v neziskové společnosti Athena přeškolila na chůvu. „Kurz je náročný, rodiče nesvěří dítě jen tak kdekomu, takže se žádá profesionalita. Absolvovala jsem kurz první pomoci, psychotesty. Ale právě v tomto oboru se ukázalo, že vyšší věk je výhodou. Že mám zkušenosti z výchovy vlastních dětí, že zřejmě působím důvěryhodněji než mladé holky,“ vypráví. Její příběh končí happy endem, nakonec si založila vlastní agenturu a zaměstnává další ženy, protože o práci chův je zájem.
Podobnou zkušenost má osmapadesátiletá Marta, která si přeje zůstat v anonymitě, aby rodina, pro kterou pracuje, neměla pocit, že vynáší něco z jejího soukromí. „Celý život jsem pracovala jako sekretářka, ve čtyřiapadesáti mi šéf oznámil, že probíhá reorganizace a přišla jsem o místo. Reorganizace spočívala v tom, že na mé místo nastoupila pětadvacetiletá slečna, se kterou podváděl manželku. Byla jsem zoufalá. Bez peněz, bez perspektivy, manžel už byl v penzi. Seděli jsme doma, koukali na televizi, neměli o čem mluvit. Teď chodím do rodiny velmi úspěšného podnikatele hlídat jeho šestiletého syna. Oba rodiče pracují v rodinné firmě, já jim doma uklízím a starám se o to, aby kluk udělal úkoly a dorazil domů v čase, kdy má. Dokonce mi dali k dispozici auto, takže chlapce občas vezu na hokej, mezitím jim nakoupím. Je to různorodé, prostě si vždy zavoláme a domluvíme se, co potřebují. Jsou moc milí a letos mi k Vánocům dokonce koupili hodinky. Mám slušné peníze, vedu díky nim aktivní život. Rozhodně to nepovažuji za potupnou práci, dcera mi řekla, že jim dělám služku, že bych v mém věku už měla odpočívat. Jenže mě baví povídat si s tím šestiletým klukem, vařit mu a dívat se, jak mu chutná, fandit mu, když se mu daří na tréninku,“ vypráví.
Papír nebo láska na první pohled?
Některé rodiny hledají chůvy na základě doporučení známých a je jim jedno, jestli má dotyčná na hlídaní dětí takzvaně papír, tedy zda jde o chůvu profesionální. Staví na osobních sympatiích, na důvěře. Jiní naopak trvají na tom, aby jim chůvu dodala agentura, žádají potvrzení, že paní je skutečně vyškolená. Přesto vždy záleží na tom, jak si dotyčná s rodinou sedne. Ani deset kurzů nezaručí, že chůva natrefí na rodinu, se kterou si bude rozumět. Zpravidla jde o velmi křehký vztah založený jak na odstupu a profesionalitě, tak na porozumění a citech. Protože svěřit někomu dítě, to je snad největší projev důvěry. A zachovat si odstup, nevměšovat se do rodinných záležitostí, cizí dítě milovat a zároveň vychovávat, to je snad největší projev profesionality.
Každopádně je důležité si uvědomit, že to není práce pro každého. Pokud žena nemá ráda děti, rozhodně ji dělat nemůže a v rekvalifikačních kurzech se to zpravidla projeví. Také je pak zásadní předem si přesně vyjasnit, co rodina od chůvy očekává. Ale vězte, že pokud je vám více let, v tomto případě to není na škodu. Zejména, když jste akční, nevadí vám chodit s dítětem ven, vyznáte se v moderních technologiích a navíc třeba ještě ovládáte nějaký cizí jazyk, který můžete s dítětem procvičovat. Pak se může stát, že si z nabídek budete vybírat a cítit se jako žádaná hvězda.
