Mohu si vás vyfotit?“, zeptala jsem se muže opřeného předloktím o zábradlí nad řekou. V ruce svíral cigaretu, ze které stoupal jemný proužek namodralého dýmu. Přes zábradlí měl přehozený lehký převlečník. Při zvuku mého hlasu jen pootočil hlavu.
„Prosím? To jako mě?“ nechápavě hleděl, co ta vlezlá ženská vlastně po něm chce.
„No víte, vypadáte takový … ztracený. Líbí se mi váš postoj a tak ...“ rozpačitě jsem zmlkla. Panebože, já jsem fakt pitomá, nadávám si v duchu. Nestačilo, že jsem ho blýskla z větší vzdálenosti. Chtěla jsem ho mít i zblízka.
„Promiňte, promiňte, nebyl to dobrý nápad.“ omlouvám se a chci urychleně vyklidit pole.
„Ale ne, počkejte. Klidně si mě vyfoťte, ale pak se mnou půjdete na kávu!?“ napůl otázka, napůl příkaz. Obloukem zahodí skoro celou cigaretu do vody.
„Ale to ne, nezlobte se...“ koktám. Jít s úplně cizím chlapem na kafe, a vlastně, proč ne? Stojíme naproti sobě, kouzelná chvíle i postoj opuštěného muže je sice pryč, takže z fotky nebude nic. Ale my dál stojíme a hledíme si do očí. Má obyčejné šedé oči, trochu vodnaté a strašně smutné.
„Tak co říkáte, půjdete se mnou na to kafe? Támhle přes ulici je opravdu dobrá kavárna.“ Pozdvihne obočí a v šedých očích se mu mihne úsměv. A co, jdu. Usměju se přímo do těch zkoumavých očí a přikývnu. Srovnáme spolu krok a zamíříme do kavárny. Kavárna má venkovní zahrádku, tak jak to je dnes zvykem. Je celkem teplý podzimní den. Mám na sobě koženkovou bundičku a džíny, boty na rovné platformě a vím, že mi to docela sluší. Proč si nedat kávu a trochu si popovídat, vždyť to není nic špatného.
Sedáme si ke stolečku pro dva, v mžiku je u nás obsluha, odhaduji, že je to nějaká studentka na brigádě. Usměju se, děvče běhá po place bosé. Mládí. Ne, nezavidím jí její věk. Ono není co závidět v této nejisté době.
„Jste fotografka?“ zeptá se mě můj společník, oba jsme si objednali expresso, já černé bez mléka, on s mlékem.
„Pokud myslíte povoláním, tak to ne. Fotím si jen tak, pro radost.“ upřesňuji. Konverzace poněkud vázne. Bosonohá servírka nám přinese voňavé kafe a já jsem zase poněkud v rozpacích. Muž vedle mne mlčí, pro změnu jsem teď tak trochu ztracená já. Čekala jsem … no, co jsem vlastně čekala. Mlčky zvedám ke rtům šálek s kávou. Když v tom se ke mně můj společník otočí s otázkou. „Kolik máte času?“ Překvapí mě a já se trochu zajíknu, než mu odpovím. „No, čas mám, nikam nespěchám.“ Vypadne ze mě skoro proti mé vůli. No, vždyť říkám, jsem vážně pitomá.
„Říkala jste, že jsem byl takový ztracený. A taky jsem. Právě jsem se rozvedl.“ vybalí na mě jobovu zvěst.
„Ach tak,“ pravím ne zrovna duchaplně. Sedí, pohroužený do svých myšlenek a já si dodávám odvahu zvednout se a jít.
„Chcete slyšet můj příběh? Není to nic zvláštního, jen bych vám to chtěl povědět.“
„Nevím, jestli jsem zrovna já ta správná vrba,“ odpovím mu a koukám do prázdného hrnečku.
„Byl jsem ženatý dvacettři let a teď ...“ nedokončenou větu nechá vyznít do prázdna. Kolem nás proudí život, lidé spěchající za svým a my dva naprosto cizí lidé, nemajíce vůbec nic společného. Bláznivá situace. Měla bych jít, opakuji si snad už po desáté, a přece sedím a vyčkávám.
„Ženil jsem se poněkud pozdě,“ začne muž vyprávět. „Bylo mi už čtyřicet. Chodili jsme spolu devět let, než jsme se vzali. Měl jsem nemocnou mámu a staral jsem se o ni. Pak jsem se přece jen rozhoupal a konečně jsem požádal Sylvu o ruku. Do dvou měsíců jsme byli svoji. Byla o dva roky mladší a nechtěla mít děti. Děti jsou závazek a přítěž, to zjistila až po svatbě. Můžeme cestovat a žít. Nebude přece přebalovat mrňousky, když je tolik věcí, co chce zažít. Říkal jsem si, že ji to za rok za dva třeba přejde a my budeme mít rodinu.“ poslouchala jsem zpověď náhodného známého a nevěděla jsem, co mám na to říct, jakmile se odmlčel. Ale zdálo se, že je ponořen do svých vlastních myšlenek. Možná, kdybych odešla, ani by si toho nevšimnul. Už potřetí se nás přišla servírka zeptat, co si ještě dáme. Jsme na zahrádce sami dva, tak jí nevadí, že tam jen tak sedíme.
„Deset let jsme cestovali, krátké výlety po republice a dvakrát třikrát do roka někam ven. Oba jsme měli dobrou práci, a tak jsme si to mohli dovolit.“ pustil se znovu do vyprávění. „Na dítě už bylo pozdě a pak jsem přišel o práci. Bylo mi padesát a stál jsem před životním rozhodnutím, co dál. Přestože jsem měl plno zkušeností a vůbec jsem si nepřipadal starý, nikdo o mě nestál. Půl roku jsem se tak nějak potácel životem a potom Sylva přišla s nápadem, abychom šli někam ven a začali nový život někde v cizině. Jenže já jsem o tom nechtěl ani slyšet. Nechci žít v cizině. Umíněně jsem se držel té naší české hroudy. Nechtěl jsem tady nechat mámu samotnou. Hádali jsme se čím dál tím víc a milovali čím dál míň a pak se Sylva rozhodla. Měla kamarádku, která žila v Americe. Pojede za ní, alespoň na čas, vydělá peníze a pak se vrátí. A nebo si to rozmyslím a přijedu za ní. Na moje argumenty, co to bude za život, manželství na dálku, měla pořád jednu a tu samou odpověď, ať teda jedu s ní. Byli jsme oba tvrdohlaví a nechtěli ustoupit. Já jsem nemohl a ona nechtěla.“ Mlčky jsem poslouchala muže vedle sebe. Zahrádka se začala plnit. Přišly maminy s vřeštícimi dětmi. Najednou tam bylo až moc živo.
„Promiňte, už budu muset jít,“ povídám do ticha vedle sebe.
„Přijdete zítra?“
„No, asi ne. Mám nějakou práci,“ odpovídám a zlobím se na sebe za to „no“, kterým začínám skoro každou větu. Mávne na servírku a platí za nás oba. Je vidět, že je ráda, že už vypadneme. Na naše místo se hrne mladá dvojice, sedají si a hned se hladově líbají. Na chodníku mu podávám ruku a spěšně odcházím. Cítím, že se za mnou dívá, zahnu za nejbližší roh a zhluboka si vydechnu. Mám z toho zpovídání takový ošklivý pocit. I když to bral stručně, věděla jsem, že emoce měly teprve přijít. A jsem dost silná na to, abych je prožila s ním, s úplně cizím člověkem?
Chvátám ulicí, pryč od něj. Pryč od jeho příběhu, od jeho bolesti. Mám dost té vlastní. Je mi šedesát a jsem sama. Nemám ani kočku, ani psa, natož spřízněnou duši. Potřesu hlavou, ne, nebudu se litovat. Krásné podzimní ráno se mění, obloha se zatahuje a začíná foukat vítr. V parku, přes který právě kráčím, mi pod nohama šustí spadané listí. Stromy jsou zbarvené podzimními barvami, ale já to dnes nevidím. Fotoaparát mi ťuká o bok, jindy bych fotila a fotila. Dnes kráčím zamyšleně a nevšímám si ničeho a nikoho. Proti své vůli jsem pohlcena myšlenkami na toho neznámého muže. A v tom zůstanu stát. Vždyť ani nevím jeho jméno. Kopnu do kamínku před sebou „Sakra!“ ulevím si a pokračuji cestou ke svému domovu. Celý den mi všechno padá z ruky. Co je to se mnou? Jsem už dost stará, abych se přes ten jeho příběh přenesla a žila ten svůj nudný život osamocené stárnoucí ženské.
„A co kdybych tam ráno šla?“ zahlodá ve mně malý, poťouchlý červíček.
♥
