"Co myslíš. V nejlepším přestat, ne?" říkala mně na Silvestra 1979 po půlnoci moje žena a já ji odbyl "tož ahoj", ale přece jen jsem se také zvedl k odchodu. Když jsme před večerem přišli ke Křenkům, kteří nás na posezení pozvali, teploměr se vyhříval na 10 stupních. Teď nás praštil do tváře mráz, který málem způsobil šok. Nevídané. Domů bylo jen pár desítek metrů, a tak jsme to zvládli. Když jsem na Nový rok 1979 v poledne vylézal z postele, ukazoval teploměr za oknem -20 stupňů. No a zítra jsem odjížděl na nové pracoviště. Začátek jako malovaný.
Do vesnice mého nového působiště jsem bez problému dojel, odbyl si vstupní formality, uložil věci do komůrky vedle mostní váhy ve dvoře a pak hledal ůkryt pro moje auto,které se chvělo pod nárazy větru v prudkém mrazu. A podařilo se. Jen přes cestu od JZD žili v domku staří manželé, kteří mně jako garáž nabídli vestavěný průjezd do dvora jejich domu. A s nimi jsem si později "užíval". Nájem za garážování jsem splácel různými pracemi.
A tak jsem nastoupil na hospodářství JZD v Postoupkách u Kroměříže jako mechanizátor a řídil dílny, nakupoval náhradní díly a sháněl a sháněl. Snad kromě nafty nebylo pro stroje nic běžně k dostání. Získat možnost nakoupit nový traktor nebo jiný zemědělský stroj bylo velmi těžké a víceméně existoval přídělový systém. A pokud se zachtělo v zahraničí zakoupeného stroje, pak musel být "strýček" na ministerstvu, nebo přímo ministr. O tom jsem se přesvědčil později, když už jsem pracoval jako mechanizátor celého družstva. Zatím jsem pouze "paběrkoval" a snažil se, abych i za málo peněz odváděl hodně "muziky", v představě, že zase postoupím o nějaký ten šprušel na žebříčku kariery.
Zatím jsem dojížděl a bydlel na hospodářství hned vedle váhy v jedné místnosti spoře vybavené, pro chlapa mého ražení však zcela dostačující. Bydlel jsem vlastně v "práci" a do kanceláře jsem musel ráno udělat jen dvacet kroků. Mou největší starostí bylo postarat se o budoucí bydlení v době, kdy vyprší dvouletý termín vrácení slíbeného bytu. Jeden můj známý mně doporučil, ať požádám o stavební místo v kroměřížské části Barbořina a začnu stavět. I stavařinu jsme měli na škole a i přes skepsi, kterou jsem k tomuto nápadu měl, jsem to provedl a uspěl. No uspěl, vlastně něco za něco. Stavební úřad mně byl ochoten stavební místo odklepnout jen za podmínky, že zajistím likvidaci černé skládky zeminy, kterou vytvořili předchozí stavebníci v místech, kde se přidělovala další stavební místa. I to jsem zvládl. V kojetínském JZD opět přes známého jsem dostal typ na buldozeristu se Stalincem, který byl velmi šikovný a po svolení, které dostal od družstava, práci zvládl za necelý týden. Stalo se tak díky desetilitrovému demižonu vína pro něj a pár láhvím archivního vína pro předsedu družstva.
A tak jsem začátkem září téhož roku stál na po včerejší bouřce rozbahněném pozemku a začal si představovat, jak asi bude vypadat atriový domek, jehož projekt jsem před pár dny obdržel. Na jaře začnu.