Letošní leden je takový, jaký má leden být. Studený, mrazivý, sněhový. Jesenicko patří k oblastem, kde bývaly zimy tuhé, plné sněhu, vánic. Kupodivu odevšad hlásí kalamitní stav a u nás je zima docela mírná. Napadlo sice pár čísel sněhu, ale kolem cest nejsou metrové sněhové bariery, mráz štípe do tváří, ale nezalézá pod nehty. Jeden den je zářivě jiskřivý a pak ho vystřídá další, kdy mračna se snoubí s vrcholy kopců a kopečků, nad krajinou visí šedivá huňatá deka.
Nejsevernějším koutem Olomouckého kraje protéká řeka Bělá, která v mrazivých dnech nevypadá zrovna vábně. Mráz nakupil na její hladinu ledové kry, které postupem času jsou čím dál špinavější. Řece chybí zadumanost letního rána a romantika podzimních barev. Ale na řece, kde si voda proráží cestu ledem, můžeme vidět volavky popelavé, kormorány, nespočet divokých kachen, vzácnou volavku bílou, otužilého skorce, morčáky velké i úchvatného ledňáčka říčního.
Příchodem jara, kdy se řeky otevřou rybářům, tito zřejmě zapláčou. Řeka bude určitě vodním ptactvem vylovená. Nedaleký Otmuchow a Nyské jezera v Polsku zamrzla, a tak k našim domácím volavkám popelavým se přidali zdatní lovci – kormoráni.
Řeka je tak trochu „můj rajón“. A tak lovím, s menším či větším úspěchem, fotky opeřenců. Nevěřili byste, jak je těžké slušně vyfotit takového kormorána. Letí bezhlesně a rychle. Fotoaparát ukrýváte před mrazem pod zimní bundou, a než ho vylovíte, kormorán už je pěkně daleko. To volavky jsou pěkně ztuhlé zimou a celkem poslušně pózují, a když je zkracující se vzdálenost mezi námi donutí vzlétnout, tak hlasitě nadávají.
Leden 2017 už je minulostí, zůstanou nám jen fotografie a vzpomínky.
Pojďte se podívat na lednovou fotoreportáž, kterou bych chtěla věnovat Liborovi Farskému a všem ostatním, co si zimu v lednu nemohli užít procházkami venku.
