Jít si půjčit nové knihy do knihovny, bývala v mládí má oblíbená činnost. Ve městě se dala koupit zmrzlina, která mi pohodlně vydržela až k další cukrárně, tam za utracenou korunu další kopeček ovocné nebo vanilkové pochoutky a ten mi osvěžoval cestu až k cíli. Přála jsem si časem přečíst vše co obsahovaly regály, tolik se zdál ten neznámý svět knih lákavý.
A dnes, v důchodu, je to jiné a spíše povinnost vrátit půjčené svazky. Stane se, že zapomenu název doporučené knihy, nebo si vzít s sebou brýle a to pak musím spolehnout na náhodu a doufat, že alespoň něco z půjčeného, co dotáhnu domů, také přečtu. Přesto se někdy zadaří. Nedávno mě oslovila kniha Lucie Weissové a Karla Weinlicha, skromně nazvaná Pokus o životopis. Vyšla v loňském roce a pokus to byl více než jen úspěšný.
Autor je výborný vypravěč a s humorem nás provede svým neuvěřitelným životem rozhlasového režiséra. V knize nechybí oblíbené historky z natáčení a setkání se známými herci. Stejně jako v životě, některé části životopisu jsou dramatické a vážné, ale Karel Weinlich nás moudře seznámí se všemi důležitými událostmi, které ho potkaly.
Vrátím se do dětství, k nedělnímu odpoledni patřila pohádka vysílaná v rádiu a pamatuji se na napínavé rozhlasové hry pro děti, které jsem poslouchala v sobotu odpoledne. Tenkrát jsem vůbec netušila, jak to v rádiu chodí a že za režijním pultem vládne Karel Weinlich, dělal svou práci moc dobře.
