Brzo ráno jsem nastoupil do výtahu, abych se vydal na cestu do práce. Ujel jsem dolů pár centimetrů a výtah se zastavil. Nešlo vyjít ven. Začal jsem tisknout poplašný zvonek, ten kupodivu fungoval. Nejdříve vyběhla na společnou chodbu vdova Krasavice. Žádal jsem ji o zavolání výtahářů, neměla ale telefonní přístroj. Pak, o dvě patra níže, vyběhla domovnice Pomajzlová. Ta telefon už měla, neznala ale číslo. To jsem měl já v kabině. Tak jsem ho křičel přes dveře výtahu na vdovu Krasavici. Ta ho křičela dolů, o dvě patra níž. Podařilo se ho vytočit domovnici Pomajzlové.
Záchranáři přijeli velmi rychle. Netrpěl jsem klaustrofobií, tak jsem si v klidu v kabině zapálil cigaretu. Dveře mi otevřel vyděšený montér. Hned se podíval na podlahu, kolik jsem toho vypustil, z mých tří otvorů. Asi to tak bývá obvyklé. Ukázal mi, jak se příště dostat ven pomocí hřebenu, šťouráním v zámku.
Drama skončilo, nastoupil jsem do také elektrické, ale už bezpečnější tramvaje. Neutrpěl jsem žádnou újmu, jako by se nic nepřihodilo.