Čím to je, že se někdo dožije vysokého věku a jiný umírá v šedesáti či dříve? Ta otázka zajímá spoustu vědců, ale málo se ví, že důležité základy tohoto bádání položil Albert Rosenfeld, autor obsáhlé knihy s názvem Prolongevity. Vedl rozhovory s dvanácti sty lidmi, kteří se dožili stovky let.
Tady je jeho shrnutí: „Je jasné, že ačkoli všichni tvrdě pracovali a nacházeli ve své práci potěšení, neměli tito lidé vysoké ambice. Vykazovali tendenci žít relativně klidný a nezávislý život, většinou byli spokojení se svou prací, se svým rodinným životem, se svým náboženstvím a pouze mála věcí litovali. Téměř všichni vyjadřovali silnou vůli k životu a vysoce si vážili jednoduchých prožitků.“
Lidi, se kterými mluvil, pak označil jedním slovem „přizpůsobiví.“
Každý je jedinečný, ale…
Psychologové mají k jeho práci výhrady. Logicky namítají, že snažit se vytvořit definici toho, jací jsou století lidé, je v podstatě nesmysl. Každý člověk je přece jiný. S přibývajícím věkem se z lidí netvoří stádo stejných jedinců. Přesto i ti největší odpůrci podobných zobecňujících definic připouštějí, že na této práci něco je. Konkrétně, všichni tito zkoumaní lidé měli shodný rys, který se dá nazvat jako soběstačnost. Naprostá většina z nich celý život pracovala samostatně, nebyli zaměstnanci velkých korporací, často si byli sami vlastními šéfy, nežili ve velkých průmyslových městech, nešli brzy do penze. Toto je opravdu společný rys, který se nedá vyvrátit.
To, že dlouhověkost není dílem náhody či genetického uspořádání vyplývá i z výzkumu uznávaného amerického psychiatra Stephena P. Jewetta, který zkoumal osmdesátičlennou skupinu lidí ve věku nad 87 let. Podle něj měli společné následující:
- Neměli vysokou nadváhu ani podváhu.
- Nikdy v životě se jejich váha výrazně neměnila.
- Jejich pokožka vypadala lépe, než u lidí mladších.
- Dlouho pracovali, dlouho řídili auto, mnozí i po osmdesátce.
- Měli řádný stisk ruky, jejich svaly byly pevnější, než u mladších lidí, kteří nikdy necvičili nebo fyzicky nepracovali.
Přitom nikdo z nich nebyl vrcholový sportovec, ani nedělali dlouhodobá cvičení s cílem oddálit stárnutí. Když měli popsat svůj pohyb, většinou říkali, že prováděli toto: uklízení, pletí zahrádky, chůze se sekačkou po trávníku, shrabování sněhu, vycházka se psem. Drtivá většina z nich nepoužívá výtah a chodí po schodech pěšky. Mnozí uváděli, že místo toho, aby jeli jednu zastávku autobusem či tramvají, jdou pěšky.
Většina z nich nikdy nekouřila, když už, tak krátce a před mnoha lety s tím úplně přestali.
Někteří byli celoživotní abstinenti, ale převažovali ti, kteří se občas napijí. Část z nich dokonce uváděla, že v určitém věku pila hodně, ale kolem padesátky přestali.
Ale co je podstatné: Za celý život spotřebovali méně léků, než někteří lidé ve vyšším věku spotřebují za týden.
Zabiják jménem stres
Psycholožka Lenka Čadová k tomu podotýká: „Měli bychom si uvědomit, že farmacie je po zbraních a drogách třetí největší světový byznys. Jde o to, aby byl člověk trvale léčen, nikoli definitivně vyléčen. Tím, že jsme stále ve stresu, spotřebováváme stále více léků. Přitom by stačilo naučit se ovládat své myšlenky, odbourat stres a v mnoha případech, by ani léky nebyly třeba.“
Jistě, neznamená, to, že v šedesáti máme odhodit prášky na vysoký tlak, začít běhat do třetího patra a utěšovat se vírou, že se dožijeme stovky let. Ostatně, podstatné není dožít se co nejvyššího věku,
ale užít si život v co nejlepší formě. Každopádně jsou tyto studie chování dlouhověkých lidí zajímavým námětem k zamyšlení, zda si své životy řídíme tak, aby nás třeba jednou, za mnoho let, nějací výzkumníci také označili výrazem soběstační a přizpůsobiví.
