Přemýšlím, o kterém místě napsat, které je to pravé, co se mi zarylo do srdíčka. O tom, že mám boty z toulavého telete, jsem již psala, a těch míst, co jsem navštívila, je hodně. Žádné z nich ale není tím favoritem. Takže vám nenabídnu cestovatelský zážitek ani místo ke klidnému rozjímání.
Místem mého srdce je totiž jeden dům. Je to velký dům. Postavil ho můj dědeček a provozoval zde pekárnu. Babička pak prodávala chleba, housky a koláčky. Znám to jen z vyprávění, protože dům byl znárodněn, pekárna byla uzavřena, stroje rozprodány. Dědeček šel pracovat do továrny, stejně tak i můj otec, vyučený pekař. Dům bohužel převzalo do péče OPHB. Během let té péče moc nebylo, a tak se v době restitucí domu rádo zbavilo. A před námi byl nový těžký úkol, dát dům do pořádku, vyplatit příbuzné a uzpůsobit pro bydlení tří rodin.
I když na tom nemám tu největší zásluhu a pracovní podíl, přesto si dovolím hrdě hlásat: Dědečku, tvůj dům se nám vrátil a mám ho v srdíčku. Jen ta tvoje pekárna už tu nebude.