Den už se rozsvěcel, a tak metropole Praha začala plně pulzovat. Na stanici metra Kačerov seděl mladý nezaměstnaný, hrál si na kytaru a zpíval „písně“. Kolem sebe měl rozestavené plechovky drahého plzeňského piva, láhev finské vodky a láhev bílého vína.
Přiběhl k němu něčím rozezlený prodavač asijských hadříků. Hudebník odložil kytaru a povstal. "Hadříčkář" s asijským textilem také odložil své dvě tašky. Něco si povídali a začali se postrkovat. Za chvilku toho nechali, kdyby se prali před policejní kamerou, zatkli by je asi oba!?
Pak se kytarista vydal k Hadříčkářovi a nabídl mu na usmířenou svou cigaretu. Hned bylo po hněvu!
Dal jsem s mladším kytaristou řeč. Oba jsme si zapálili, své cigarety. Řekl mi, že on nezaměstnaný, žádné sociální dávky ale nepobírá. Jeho milenka bere sociální dávky, jenom ale malé, nestačí jí ani na činži! Láhev vína nese jenom jí, prý ke snídani!
Hudebník ale prý tolik nehladoví, vyhrává v centru Prahy turistům. Vydělá tím dost peněz, na každý jednotlivý den!
Pak se rozpovídal, že už je takhle brzo ráno tolik ožralý. Řekl jsem mu, že za minulého režimu jsme říkávali, že v dnešní době je hanba vystřízlivět! Moc se rozesmál, upřímně a dlouze.
Pochlubil jsem se mu, že já jsem se na kytaru nenaučil ani ty čtyři základní akordy. Odvětil mi, že hudba není o akordech, ale o srdci a duši! To prý do ní zpěvem a kytarou dává on! To jsem nechápal zase já, v jeho podání jsem slyšel jen hrdelní chroptění amerických černochů!
Už mi najížděl můj autobus, tak jsme se rozloučili. On prý donese své milované to bílé víno a pak bude poslouchat svou oblíbenou hudbu.
Asi se i takhle dá, v nové době, čekat i na smrt!?