Dnes je Ostrava historickým městem, které se nestydí za svou hornickou minulost, ale které ukazuje svou dnešní tvář. A ta je velmi barevná.
Dolní oblast Vítkovice
Desetitisíce hudebních fanoušků poznávají průmyslovou historii Ostravy díky svátku hudby, jakým je festival Colours of Ostrava. Už v tom názvu je vidět jasné vymezení se proti té dávné černé Ostravě. Na „barvičkách“, jak se festivalu familiárně říká, se scházejí lidé všech generací uprostřed "ocelového města", mezi obřími vysokými pecemi, pod trubkami, kterými proudil plyn do zásobníku magických rozměrů (ten je tu dodnes, ale místo plynu jím protéká hudba - je v něm totiž koncertní síň).
Areál starého dolu a bývalých hutí je zakonzervován a jediné, co tady snad chybí k dokonalé iluzi, je fakt, že tady nebloudí zapomenutí horníci, hutníci a jednou za čas se tady neodehraje odpich vysoké pece. Na druhou stranu turisté, kteří si objednají průvodce, dostanou stylovou přilbu, takže je rozeznáte jednoduše od těch, kteří jen tak procházejí. Oblast zvaná Dolní Vítkovice je ideálním místem pro pochopení podstaty Ostravy, jejího koloritu a historie. Tady našli uhlí, které předznamenalo průmyslovou revoluci a rozvoj této oblasti. Pro pochopení tohoto města začínám procházku po Ostravě většinou právě tady.
Za prohlídku stojí samotná nedaleká čtvrt Vítkovice, která je městskou památkovou rezervací a připomíná devatenácté století. Jako pohádková perníková chaloupka, i tady je vše ze stejného materiálu. Není to ale perník z pohádky o Ježibabě, ale červená cihla. Je z ní postavena radnice, kostel, škola, nemocnice, ulice rodinných domků, tržnice… Vše, jak to tady v polovině devatenáctého století nechal postavit majitel hutí, průmyslový magnát (a hrabě) Rothschild.
Dávným luxusem dýchající centrum
Do centra Ostravy se dá z Dolní oblasti Vítkovice dojít pěšky. Kdo má oči a srdce, dokáže vnímat krásu zdejších starých činžovních domů a obrovských bankovních paláců. Dávný luxus a elegance svědčí o tom, že bývaly doby, kdy sláva tohoto města byla na vrcholu a kdy peníze z místních hutí a dolů nekončily v centru, ale právě tady. Byť, asi i tenkrát bylo do ideálního stavu daleko, jak o tom vypovídá pohled Petra Bezruče a jeho verš z jeho snad neznámější básně Ostrava:
„Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.“
Trasa za poznáním centra města by neměla vynechat Nádražní ulici s nejhonosnějšími paláci, dříve bankami. Dále Masarykovo náměstí a daleko útulnější Jiráskovou náměstí, zvané Kuří rynek (přesněji po ostravsku: Kuřyrynek"). V nedalekém Husově sadu nepřehlédněte unikát secesní architektury, jakou je vila sekretáře Severní dráhy Ferdinandovy, juristy Julia Eisnera.
Paříž v podobě místní Eiffelovky
Přes staré činžovní domy, které dnes opět patří k nejluxusnějším bytům v Ostravě a nezapřou, že zde žily bohaté židovské rodiny, jdeme k radniční věži. Pohled na Ostravu z vyhlídky je jedním slovem impozantní. Z jedné strany máte pod sebou řeku Ostravici, sady a Slezskou (dříve Polskou) Ostravu. Na druhé straně střechy domů a kostelů Moravské Ostravy, v dálce komíny hutí a na horizontu Beskydy. Kdo nebyl na této věži, jako kdyby v Paříži nenavštívil Eiffelovku. A kdo tady byl, je překvapen, kolik zeleně v tomto ocelovém městě vidí…
Radniční budova nezapře dobu svého vzniku, tedy dvacátá léta minulého století, kdy tehdejší ostravský primátor Jan Prokeš zabojoval s celosvětovou krizí tím, že dal lidem práci na stavbě nového správního centra města a přes odpor svých oponentů nechal postavit impozantní dílo. Prokeš svou myšlenku obhájil a vysloužil si nejen uznání, ale také "své" náměstí, protože radnice stojí na dnešním Prokešově náměstí (tak řečeném "prokešáku").
Do Vídně, tedy do Přívozu
Cestujme dál v prostoru a čase a podívejme se do Vídně z přelomu 19. a 20. věku. Právě z Vídně byl povolán architekt Camillo Sitte, aby se vším umem, citem a poznáním vložil své síly k vytvoření unikátního díla: Jeho úkolem nebylo postavit jeden dva domy, nebo ulici, ale vytvořit zcela novou čtvrt města s kostelem, radnicí, hotely a restauracemi, obchody a byty… Projděte se a kochejte se fasádami domů, věžičkami na střechách, chytře zvolenými nárožími domů. Jakoby právě tady čerpal Camillo Sitte pro svou knihu (nebo ze své knihy?) „Stavba měst podle uměleckých zásad.“ Každý jeden dům je architektonickým artefaktem a celý Přívoz je jedním velkým uměleckým dílem.
Moskevský bulvár v Porubě
Z Vídně konce 19. století do Moskvy v padesátých letech století dvacátého se přepravíme tramvají nebo autem. Poruba je ukázkou architektury zvané sorela, tedy socialistický realismus. Kromě toho, že zde studenti architektury na vlastní oči vidí, jaké byly trendy v 50. letech, jsou zde místa, která tak připomínají Rusko, tedy přesněji SSSR, že sloužily dokonce jako kulisa filmařům, kteří zde natáčeli záběry z Ruska v období po druhé světové válce.
Nutno poznamenat, že Poruba je honosná část města a ulice, dvory a domy působí velkoryse – to až později, kdy socialistickému bloku docházely myšlenky a peníze, se začala stavět nevzhledná betonová sídliště. V Porubě se architekti ještě snažili ukázat majestátnost a velkorysost, některé domy připomínají starověké chrámy, včetně typických korintských sloupů. Ulice jsou tady široké, byty prostorné a světlé a fasády domů malované.
V Ostravě najdete i dřevěný kostel
Věřte nevěřte, ale v průmyslovém městě najdete dokonce dřevěný kostel - jeden z těch, které známe z hřebenů hor a podhorských obcí. Stojí v okrajové části města, zvané Hrabová. Kostel svaté Kateřiny má zajímavou historii - nikdo přesně neví, kde se v Hrabové vzal, ale legendy praví, že je to kostelík, který stával v podbeskydské obci Metylovice. Když se metylovičtí občané rozhodli, že postaví kostel nový, zděný, rozložili původní dřevěný jako lego a "na součástky" ho prodali do Hrabové. V roce 2002 kostel lehl popelem, takže to, co návštěvníci vidí dnes, je kopie. Tedy spíše replika, protože plány původního kostela se nedochovaly a tak tesaři vycházeli z nákresů, vyprávění pamětníků a starých fotografií.
Dnes jen málokdo pozná, že kostel nestojí v Hrabové po staletí, ale ještě stále voní novým dřevem... I o tomto svatostánku najdeme zmínku v Bezručově díle. Slezský bard dává najevo, že dřevěný kostel byl vlastně známkou chudoby Hrabové:
"Hrabovský Bůh chud jak my. Chrám má
dřevěný s dřevěnou věží.
Daleko do nedozíráma
paskovské rybníky běží."
Tady, u dřevěného kostela v Hrabové svou prohlídku Ostravy většinou končím. Mimo jiné proto, že kousek odtud bydlím, takže můžu své kamarády vzít domů, na kafe či slivovici.
