Tento problém řeší čím dál více lidí, protože přibývá párů, které se seznamují ve vyšším věku. Internetové seznamky pro dříve narozené patří mezi nejvyhledávanější místa na internetu, randění po šedesátce už nikoho neudivuje a všichni, kteří tato dobrodružství podstupují, mají stejný sen: Najít si parťáka či parťačku, se kterým bude zbytek života příjemný a snadnější. Když se zdá, že se to podařilo, nastává fáze vznášení se na růžovém obláčku. Ale tvrdé přistání hrozí ve chvíli, kdy jeden z páru začne plánovat, co bude dál. Zda dotyční budou bydlet společně nebo každý zvlášť jako dosud.
„Vždy jsme si s kamarádkami říkaly, že hledáme muže na ven, ne na doma,“ vypráví třišedesátiletá Kateřina, která je od pětapadesáti vdovou. V šedesáti se na inzerát seznámila s o pět let starším mužem. Bývalý profesor češtiny a angličtiny, vdovec s bytem, autem i chatou se jejím kamarádkám jevil jako princ z pohádky. Kateřina, žena pragmatická, měla jasno: Chodit do přírody a do společnosti je fajn, občasný víkend na jeho chatě je skvělý, miluju ho, ale bydlet s ním nechci. „V mém bytě mi vše připomíná mého muže, budovali jsme to tam spolu celý život. Nedovedu si představit, že by teď v jeho posteli spal můj nový partner. Nastěhovat se do jeho bytu ovšem také nechci. V tomto věku už nedovedu změnit své zvyklosti, opustit svůj byt. A navíc, co kdyby to neklaplo, kam bych se vrátila, co s bytem?“ vypráví. Problém je v tom, že její partner se chce sestěhovat. Argumentuje tím, že se ušetří za nájem jednoho bytu, za náklady s bydlením spojené, že se nebudou muset jeden za druhým složitě přesouvat z Opavy do Ostravy, protože každý bydlí v jiném, byť blízkém městě. „Myslím, že hlavně očekává zvýšení pohodlí. Tedy, že bude mít navařeno, vypráno a uklizeno,“ říká Kateřina. Přítelkyně jí říkají, že je pitomá, že k tak skvělému muži by se každá jiná žena stěhovala ráda.
A další příběh. Pětašedesátiletý Libor z Prahy byl řadu let rozvedený, pak se v klubu turistů seznámil s šedesátiletou dámou. Dotyčná se po tříměsíční známosti začala v jeho bytě zabydlovat. „Neustále něco přinášela. Dečky, nějaké nádobí, dekorace. V mé skříni přibývalo jejího oblečení. Bylo mi jasné, že hnízdí, zkouší. Měl jsem ji rád, bylo nám spolu dobře, ale já hledal přítelkyni ne manželku. Ty už jsem měl dvě a děkuji, stačilo. Nakonec jsem jí to na rovinu řekl. Urazila se. Už to mezi námi nebylo pěkné a nakonec jsme se přestali vídat,“ vypráví.
Dědo, kdo je ta paní?
Velký problém v tomto směru přináší i to, že když se seznámí lidé vyššího věku, do jejich vztahu často mluví jejich už dospělí potomci, tedy děti a často i vnuci. Ne vždy nesou dobře, když místo jejich milované babičky, která zemřela, po čase obsadí jiná paní. Neberou ji jako partnerku dědečka, nejsou šťastní z toho, že dědeček pookřál, nepřejí mu lásku. Ta paní je podivný vetřelec, protože, kdo to kdy viděl, aby si k sobě sedmdesátiletý mužský nastěhoval novou ženu, že. Ano, takto mladí lidé často uvažují, dokud po čase sami nepoznají, že v sedmdesáti může člověk toužit po blízkosti někoho jiného stejně jako ve třiceti.
„Zejména ženy jsou častěji obklopeny množstvím rodinných příslušníků, lpí na nich, jsou pro ně samozřejmostí. Takže předpokládají, že s nimi bude dobře vycházet i nový partner. Jenže starý pán začne chodit s výčitkami typu: Ona chce abych měl rád ji, její děti, jejich vnoučata a neustále o nich mluví,“ podotýká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Kdo posbírá ponožky?
Stejným problémem, jako je zvyk udržovat rodinné vazby, se při sestěhování do společné domácnosti mohou ukázat návyky při běžných činnostech. Muž je třeba zvyklý, že když třicet let házel ponožky na zem, ony samy nějakým záhadným způsobem doputovaly do pračky. Když se ovšem v šedesáti nastěhuje k paní, jejíž bývalý muž si třicet let zásadně ponožky pral sám, může to být velké lásky konec.
Čím jsme starší, tím hůře se mění zaběhnuté zvyky. Jistá rozvedená dáma vyššího věku se nastěhovala ke svému příteli a zcela bezelstně jednoho dne sundala ze stěny obraz a nahradila ho jiným. Dotyčný příjemný a klidný pán po ní začal křičet, že se zbláznila, že šlo o nejoblíbenější obraz jeho zesnulé ženy, který si koupili společně k dvacátému výročí svatby. „Žijeme spolu, ale ta scéna s tím zpropadeným obrazem se mezi námi i po roce pohybuje jako černý mrak,“ říká dotyčná. „Na nic mu v bytě od té doby nesahám, ale necítím se tam být doma a přiznávám, že trochu lituju, že jsem svůj bývalý malý útulný byteček nechala vnučce,“ dodává.
Sestěhování se do společné domácnosti je pro partnery vyššího věku velmi odvážná záležitost. Může to vyjít, ale může to taky pokazit vztah, který by při jen občasném scházení se možná byl příjemnější.
