Jak jsem jela do Říma I.

Někdy před Vánoci loňského roku mi zazvonil telefon. Volal syn.

„Byla jsi už někdy v Římě?“
„Byla,“ odpověděla jsem překvapeně.
„A chceš se tam podívat ještě jednou?“
„Jistě,“ odpověděla jsem ještě udiveněji, „ale teď na to nemám!“
„Ale chceš tam ještě jet!“ ujistil se znovu syn.
Kdo by nechtěl!
A tak se stalo, že jsem k Vánocům dostala týdenní zájezd do Říma. Samozřejmě jsem byla nadšená. Opravdu jsem v Římě byla, dokonce dvakrát.
Poprvé to bylo kdysi v mládí. Pobytový zájezd k moři do Itálie. Do Říma jsme si tehdy dokoupili jednodenní zájezd u nějaké jejich cestovky. Bylo to narychlo, průvodkyně mluvila jen anglicky (což neovládám) a nejlépe si z něj pamatuji, že jsem hodila minci do Fontány diTrevi. Určitě jste slyšeli tu pověst, že kdo do ní hodí minci, zase do Říma vrátí.
Vrátila jsem se. Druhý zájezd už byl s rodinou. Zase pobyt u moře se zaplaceným fakultativním výletem. Ve třicetistupňových vedrech nás naložili do přeplněného autobusu bez klimatizace. Ani jsme z něho nevystupovali, průvodce nám všechno komentoval zevnitř autobusu do mikrofonu. Zastavili jsme jen u Fontány, opět jsem vhodila minci.
Takže když jsem viděla program tohoto zájezdu, byla jsem nadšená. Co všechno uvidím, a s českou průvodkyní. Navíc je to zájezd pro 55+ a syn se mi zaručil za kvalitu!
Trochu jsem se vyděsila jen v momentě, když jsem časem objevila místo nástupu. Bylo od nás několik hodin vlakem, z města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyla. Jak se dostanu na místo seřadiště? Já se svým nesmyslem pro orientaci?
Pár dní jsem to přemílala v hlavě. Hledala jsem možnosti, v některých chvílích jsem byla dokonce tak zoufalá, že jsem uvažovala i o storno zájezdu.
Opravdu nemám ani stopy orientace. Sama se tomu směji a říkám, že mám pro orientaci nesmysl. Že se dokážu ztratit i na rovné cestě. Opakovaně jsem si vyzkoušela, že když mám pocit, že cíl cesty se nachází někde vpravo, bude vlevo. Nebo obráceně. Když chodíme na houby, vždycky na mne někdo dohlíží. Protože najdu hříbka, otočím se kolem stromu, jestli nemá bratříčka, a v tom usilovném pátrání zamířím úplně jiným směrem, než jsem chtěla někam jít. Můj zemřelý manžel by vám o tom mohl vyprávět hodiny.
Řešení bylo nakonec velmi jednoduché. Zvedla jsem telefon, vysvětlila svůj problém, a hurá. Autobus si pro mne přijede až k nádraží. Dokonce jsem mailem dostala mapku, aby mi bylo jasné, kde mám čekat (rovně přes ulici a nikde jinde).
Konečně přišel večer před odjezdem. Mám sbaleno.
Pokouším se dopsat slíbenou Pohádku pro Terezku. Nejde to. Myšlenky utíkají, prst na klávesnici klepe nesmysly.
Opravdu máš všechno? Co doklady? A peníze! Vstávám a jdu to po páté zkontrolovat. Všechno je na svém místě.
Jsi si jistá časem odjezdu? Natáhla sis dobře budíka? Co budeš dělat, když ti ujede vlak?
Venku je strašný vítr, pojedou vůbec vlaky? Co když na trať popadají stromy?
Vzdala jsem to. Takovou cestovní horečku jsem ještě nezažila.
Pohádka pro Terezku musí počkat, dnes ji prostě nedopíšu. Vzala jsem si knížku, nalila štamprličku domácí hruškovice na zklidnění a zapadla k televizi.
Zítra jedu.