Aneb „jablko nepadá daleko od stromu“. Pojďte si poslechnout kratičké povídání o lidech, kterým učarovalo kouzlo fotografie. Kouzlo okamžiku zachycené fotoaparátem. Pojďte se začíst do řádků o člověku, kterého si hluboce vážím a mám ho velmi ráda.
Je tomu již skoro padesát let, co jsem byla učnicí a tehdy jsem poznala pana Miroslava Čučku, mistra seřizovače v jedné textilní továrně. Byl to velmi laskavý a hodný člověk. Vždy dokázal nám, vyděšeným učnicím, za velkými tkalcovskými stavy pomoci. Nikdy nás neodbyl. Po vyučení jsem v továrně dlouho nepracovala, práce mě nebavila a pořád více jsem si říkala, že můj vzdor jít do učení na tkadlenu se mi vymstil. Po dvou letech jsem si proto našla práci jinou a s panem Čučkou jsem tak ztratila kontakt. Potkali jsme se jen ojediněle.
Přešla spousta let a z nás obou jsou již senioři. Cesty boží jsou nevyzpytatelné a my dva jsme se sešli ve fotoklubu. Máme totiž stejného koníčka – fotografování.
A tím se dostáváme k včerejšímu dni. Na polské hranici leží půvabné městečko Vidnava, pravda, je trochu ospalé a nostalgické, ale i tady žijí lidé. A jeden páteční dubnový podvečer se zde v městské galerii, která mimochodem byla vybudována z nefunkčního nákupního střediska bývalé Jednoty, sešli lidé na vernisáži jedinečné výstavy, kdy autory fotografií jsou otec a syn. Pan Miroslav Čučka a jeho syn, také Miroslav. Výstava má název STŘET GENERACÍ.
První jmenovaný fotograf měl za svůj fotografický život celou řadu výstav i dalších fotografických úspěchů, u Miroslava Čučky ml. se jedná o vůbec první výstavní počin. Semínko k této výstavě bylo zaseto již dávno – někdy v druhé polovině minulého století. Miroslav Čučka st. přišel na Jesenicko v roku 1946 z rodné Hané a s výjimkou několika let zde strávil celý život. Zamiloval si zdejší drsný kraj i jeho obyvatele. Stal se členem mysliveckého spolku a jeho zbraní byl fotoaparát. Poezii nádherných jesenických hor můžeme hledat a nalézat v jeho četných fotografiích přírody. Vydával se na lovy beze zbraní, a přesto jsou jeho úlovky záviděníhodné. Neméně působivé jsou jeho černobílé snímky ze života obyčejných lidí. Mistrovsky dokáže zachytit daný okamžik, jeho fotografie vyprávějí příběhy, úsměvné i k zamyšlení.
Svému koníčku je věrný dodnes, i když už mu život píše přes osmý křížek, je aktivním členem Jesenického fotoklubu. I přes svůj věk si hravě poradil s digitální technikou a jeho fotografie mají i nadále neotřelý půvab, i když už nefotí v hlubokých lesích, ale třeba v parku, ve městě nebo z okna svého bytu. Svou lásku k přírodě a k fotografování předal i svým synům při toulkách jesenickou přírodou, kdy spolu absolvovali nespočet šoulaček mysliveckými chodníčky.
Semínko bylo zaseto, bobtnalo, klíčilo. A dnes můžeme obdivovat na společné výstavě také fotografie Miroslava Čučky ml. „Fotografoval jsem tak nějak celý život. Fotografie z dovolené, rodinné fotky. Vážněji jsem se tomuto koníčku začal věnovat před třemi lety, kdy jsem se stal členem mysliveckého sdružení. Tak jsem vlastně šel v tátových šlépějích a propojil jsem oba své koníčky. Dnes už mě fotografování zcela pohltilo,“ říká Miroslav Čučka ml. U obou fotografů může dobrý pozorovatel vidět společný rukopis. Snímky z přírody, které potřebují pro svůj vznik spoustu trpělivosti, a snímky z každodenního života, kdy je především nutný dobrý postřeh a pohotovost. Oba mají společné to, že jejich fotografie nejsou jen prostým dokumentem, ale že z nich dýchají příběhy. Návštěvník může posoudit, jestli se ve fotografiích střetávají generace a nebo naopak jen pokračují v započatém díle.
A já jsem ráda, že mohu být malinkým dílkem jejich životů, i když jen okrajovým, a že se mohu počítat mezi jejich přátele.
DOBRÉ SVĚTLO, přátelé.
Tento článek je mým malým dárkem k narozeninám, které fotograf Miroslav Čučka st. oslaví 18. dubna.