Víte, co to je, když se na vás přiřítí velká voda? Ne? Tak to já už ano.
Ti, co čtou tyhle stránky pravidelně, už nejspíš vědí, že moje z internetu spadlá kamarádka Zdenča má podle ní ve mně své druhé Já a já zase v ní, protože jak ona sama tvrdí, jsme my dvě jedinečné a všechno ostatní je druhé. Tahle dvě JÁ svedl dohromady její „Jiří z Poděbrad“, ale ne ten z „Románku….“ ale jeho nepodařená předloha. A protože setkání na neutrální půdě už jsme měly za sebou k oboustranné spokojenosti, dohodly jsme se strávit společný víkend, a pokud to ve zdraví přežijeme, budeme to opakovat, dokud nás smrt nerozdělí nebo dokud ji nezaškrtím (zkrátka půjdeme kus cesty životem vedle sebe, dokud nám to bude chutnat). A protože mne to zrovna do Prahy netáhne, ač jsem rodilá Prajzle, zvolily jsme víkend u nás v Kladně (navíc na zahradě kávička v altánku – to v Praze nemá).
V dohodnutý den a hodinu přijelo to moje vznosné druhé JÁ – „bohyně lásky“ (jak ona tvrdí – já jsem prý „bohyně porozumění a trpělivosti“) a já se synem jsme ji vyzvedli na autobusovém nádraží. Nasedla a vyjeli jsme k domovu. Tedy nevyjeli, spíš jen popojeli, neb milá „bohyně“ zjistila, že jí něco chybí. To něco byl batůžek se zcela nepodstatnými věcmi, jako jsou doklady, peněženka, tablet a kreditní karty. Popadla při vystupování na místě totiž pouze kabelu s důležitou noční košilí a kartáčkem na zuby, zatímco batůžek zůstal na odkládací poličce v autobusu. Takže jsme vyjeli z parkoviště, abychom se do něj oklikou vrátili (museli jsme totiž proto přejet dvě světelné křižovatky). Pán u vjezdu na parkoviště sice koukal nějak divně na tu naši okružní jízdu, ale vydal nám nový parkovací lístek. (Možná si tajně ťukal na čelo). S „bohyní“, jsme vtrhly do kanceláře ČSAD, abychom zjistily, jestli někdo batůžek neodevzdal, či není-li ještě v autobusu a hlavně, v kterém. V kanceláři na nás koukaly úřednice jako na zjevení, nemajíce ani tuchu, který že to autobus právě přijel z Prahy. K tomu, aby to zjistily, potřebovaly jízdenku, jenže ta byla právě v tom zapomenutém baťohu. Na dotaz úřednice, jak vypadal ten autobus, odpověděla rozevlátá a kapku zmoklá „bohyně“, že měl kola a dvoje dveře (celkem inteligentní odpověď na skoro počítačovou odbornici, že). Super postřeh, to moc pomohlo.
Tak jsme se vydaly předmětný autobus na nádraží najít, modlíce se, aby mezitím neodjel do garáží. Měly jsme štěstí, protože autobusy se tu vyskytovaly v hojném počtu asi pěti kusů. „Bohyně“ neomylně zamířila k jednomu z nich přes celé nádraží, a protože v jejím podvědomí přece jen nějaké poznávací znaky uvízly, skutečně trefila ten pravý. Řidiče sice nezahlédla, ale svůj zapomenutý baťůžek ano, na polici nad sedadlem. Z radosti tak oplácávala autobus, že probudila v něm spícího řidiče a konečně objala to svoje znovunabyté zavazadlo, které jí řidič podal. Celá natěšená mu poděkovala za vrácení batohu, on jí poděkoval, že mu nepřevrhla radostí autobus, a preventivně rychle zavřel dveře autobusu, aby ještě od rozvrkočené „bohyně“ nedošel úhony.
Tak jsme se šťastné dopídily ztraceného, vrátily se k autu a znovu vyjeli k domovu. Dorazili jsme už v pohodě, beze ztrát na lidech i zavazadlech, protože už jsme „bohyni“ neumožnili opustit vozidlo, dokud jsme nestáli na dvoře. Pak už se konalo jen celkem poklidné vybalení Zdenulčiných zavazadélek, odpolední posezení u kávy venku v altánku, večer už tak poklidný nebyl, protože po večeři a další kávě jsme se za vzájemného špičkování a propírání zážitků ze seznamky (samozřejmě, že jsme nenechali nit suchou na našich protějšcích) prochechtaly až daleko přes půlnoc, načež jsme upadly obě do spánku, rovnajícímu se bezvědomí.
……………………………………………………..pokračování příště…………..
