Čím dál více lidí mladého a středního věku si kupuje originální obrazy místo plakátů a reprodukcí, které v minulých letech zaplavily české domácnosti. Než si koupit pět laciných plakátů, raději si našetří na obraz konkrétního autora. Samozřejmě je to otázka finančních možností, ne každý si může dovolit olejomalbu na sto či více tisíc. Lidé však investují do mladých začínajících autorů, jejichž díla se dají pořídit i za pár tisícovek. Tak to kdysi bývalo běžné. Mnohdy se ukázalo, že obraz stoupá na hodnotě a dědil se pak z generace na generaci.
„Vrací se to. Dříve bylo naprosto běžné, že se v rodinách dědila umělecká díla a mnozí lidé se k tomu nyní vracejí,“ říká galerista Martin Kodl. „Lidé začínají chápat, že utrácet peníze za dovolené a auta je sice fajn, ale že investicí do umění mohou zabezpečit i další generace své rodiny,“ dodává.
Tak to přece kdysi bývalo. Dívka se vdávala a babička jí jako věno dala olej od Slavíčka nebo Špály. A dcera jej pak zase dala své dceři a ta své. Jenže válka a následná léta komunismu staré dobré zvyky přetrhaly a tak si lidé poctivé práce, ať už promítnuté v umění či čemkoli jiném přestali vážit. Přišla doba, kdy všechno bylo rychle koupené, laciné, umělohmotné a hlavně stejné. Sousedka má plakát ze supermarketu, který otevřeli za městem, tak šup, koupíme si ten stejný. A plátno od Slavíčka po pradědovi mezitím leželo v prachu na půdě.
Stejné změny k lepšímu se nyní odehrávají v byznysu se šperky. Platí zase to samé: Ne každý si může dovolit kupovat šperky. Přesto přibývá případů, kdy se rodina při nějaké významné události raději složí na šperk jako dárek než aby každý kupoval něco lacinějšího za sebe. „Například ve Spojených státech je běžné, že se k výročím a významným událostem v rodinách kupují šperky, mnohdy se na ně rodiny skládají. Ty se pak předávají z generace na generaci. Tady tradice předávání rodinných šperků vymizela, ale znovu se vrací. Lidé začínají chápat, že diamant je investice. I když jde třeba o prstýnek s kamínkem za deset tisíc, jeho hodnota nikdy nebude klesat naopak. A může se předávat dalším generacím,“ vypráví klenotník Alojz Ryšavý, zakladatel firmy Alo diamonds.
Jsou i další příklady toho, že se mladší generace vracejí k tomu, co jejich rodiče považovali za zastaralý zvyk prababiček a pradědů. Jedním z nich je trend, kterému se říká slow fashion. Jde o opak trendu nakupování hromad levného oblečení, které se po prvním vyprání promění v hadry vhodné akorát tak k vytírání podlahy. Vyznavači slow fashion si raději koupí jednu sukni či sako, ale dbají na to, aby bylo kvalitně ušité, ideálně od konkrétního návrháře či krejčího, případně je vyhledávají v second handech, které jsou právě na takové retro kousky zaměřené. Zkrátka, mnohé mladé slečny raději vyspraví starý kabát po babičce, který je ukázkou neuvěřitelně poctivé krejčoviny, než by si koupily kabát nový v módním řetězci.
„Dříve jsem kupovala hromady oblečení, nyní mám větší radost z jednoho kousku, který je kvalitní, o kterém vím, kdo ho ušil,“ říká například mladá herečka Eva Josefíková. Je to jasné, mnozí lidé jsou už unaveni rychlým a konzumním způsobem života, který právě vrcholí. Vracejí se ke starým dobrým tradicím, které se před pár lety zdály být zapomenuty.
