Manželka láskyplně a naprosto zdařile upekla tři velké mazance a obdarovala jimi nás, kteří je umíme jen jíst. Jeden z našich vnuků si hned na ulici vzal nedočkavě pořádný krajíc, avšak okamžitě začal vyďoubávat rozinky i s kusy těsta a odhazoval je na chodník.
„To nejím,“ utrousil.
„Co nejíš??“
„Rozinky nejím.“
No věřili byste tomu?
Asi ano, protože neprožil tu poválečnou bídu jako my, že. Ale hlavně to není zdaleka jediný případ.
Můj někdejší spolupracovník zásadně nejedl houby. Když mu přinesli houbovou polévku, pečlivě z ní všechny vybíral a odhrnoval je na kraj talíře. Jednou si dokonce vzal k obědu kubu. To jsou houby zapečené s kroupami. Jak myslíte, že to dopadlo? Oběd mu trval hodinu, než všechny houby vyďoubal a odklidil z dosahu svých úst.
„Proč sis to objednal?“ žasli jsme.
„Chtěl jsem vědět, jak to chutná, když jste se na to tak těšili.“
Aha, tak takhle se opravdu dozvěděl, jak chutná kuba.
Já sám jím úplně všechno. Rajskou polévku, krupicovou kaši, rozinky i houby. Kupodivu jediné, co nemám rád, je kaviár. A z nápojů – šampaňské. Nebudete tomu věřit, ale je to tak. Úplně náhodou, anebo proto, že jsem se jich v minulém životě nabažil?
„Jsi snad proletář?“ smáli se mi.
Vzpomněl jsem si, jak v zimě 1916/17, když ruští proletáři umírali v zákopech té strašné války, hlavní proletář Vladimír Iljič Lenin v Ženevě dobře jedl (kaviár) a pil (šampaňské), neboť dělal fandrajzra (shromažďovatele peněz) pro bolševickou revoluci, která se pak i díky tomu povedla. K tomu se pochopitelně musel stýkat s nejvyššími aristokratickými a podnikatelskými kruhy na Západě. Se svým spolupracovníkem dokonce získal velké peníze od německého říšského ministerstva financí. (To mi teď připomnělo, jak USA vyzbrojily a vycvičily lidi, kteří se později v al-Kajdě obrátili proti nim a bořili jim mrakodrapy.)
Zpátky k jídlu. Česko úpí pod nadvládou kuchařů. Vyskakují na nás z televizních bedniček, z barevných časopisů, z knížek. Neuniknete jim. A za nimi se táhnou nohsledi a nohsardinky, kteří a které s opojeným výrazem rozšiřují jejich moudrosti, jak co správně uvařit. Už čekám, že budou radit, jak si namazat chleba. Totiž pardon, nechci tím mířit proti jednotlivým kuchařům nebo jejich obdivovatelům, ale proti tomu, že už toho je nějak moc. Těch receptů se z vševědoucího Googlu vysype tolik, že minule manželka smíchala dva recepty, jeden byl k bezlepkové sladké roládě a druhý k telecímu na víně.
Nejraději bych pokračoval tím, že je všude až příliš mnoho protichůdných rad, které se týkají léků versus homeopatik versus potravinových doplňků. Že je příliš mnoho rad, které si vzájemně poskytují nemocní nebo budoucí nemocní. Že je pořád víc protichůdných zpráv o světě kolem nás, takže člověk už naprosto neví, co je pravda a co ne. Takže se musí uchýlit k tomu, že už předem něčemu věří. Příklady nedám, protože by se ozvali potrefené husy a hlavně potrefení husaři.
Když nejde o jídlo, ale o názory nebo nějaké tvrzení, neříká se „to nejím“, nýbrž „to ti nesežeru“. Často to jen znamená, že mám nějaký předsudek, s nímž nový názor „neštymuje“ a tak je třeba jej co nejdřív a definitivně odmítnout. Protože ještě by pak člověk mohl upadnout do pochybností, že? A kdyby nešel s ostatními, tak by se dostal do řečí. Na rozdíl od dětí však umíme takové „to nejím“ zabalit do pěkného zdůvodnění a pouze si hlídáme, abychom se moc neodlišovali od většiny.
Tak věřme svíčkové se šesti, vídeňáku se salátem nebo štrůdlu s jablky, nevěřme hambáčům a coca-colám. Nebo naopak. Ale zkusme občas něco jiného. Asi si ten kaviár jednou přece jen koupím. Černý, to dá rozum. Jdu přece s většinou.
