Sobota ráno. Jsem zvyklá po probuzení vyskočit hned z postele, i když se budím až po druhé kávě, na rozdíl od kamarádky Zdenči, která musí, dle jejího komentáře, dozrát (já říkám, že požít žloutek) minimálně hodinu po otevření očí. Takže jsem ji musela nechat dojít do stavu bdělosti a po špičkách a potichoučku se v koupelně upravit do stavu koukatelnosti, následně si nachystat snídani, která u mne sestává z pořádného hrnku kafe a hrstičky ranních prášků.
Za hodinku se vykulila i Zdendulinka, provedla ranní údržbu zevnějšku, posnídala a obě jsme vypadly na zahradu do altánu, ona na své první, já na druhé, tj. na své probouzecí kafe. Svatý Petr se projevil jako náš laskavý příznivec a způsobil sluníčko a příjemnou teplotu (tedy spíš chladnotu), ale dalo se sedět venku. Při té příležitosti se Zdenča seznámila s další dámou z našeho domu, Cilkou, hned si padly do oka a Cilka se od té chvíle od ní nehnula. Postupně takhle moje milé druhé JÁ adoptovalo i další osoby, příslušné do naší domácnosti. Jo, abych nezapomněla - Cilka je tříletá borderka.
Při sezení venku, tlachání ve společnosti části mé rodiny a občasných výbuchů smíchu jsme spáchaly oběd a po chvíli odpočinku odešla obě naše JÁ na posezení do minikavárničky jedné z mých početných vnuček. A protože se tam právě konalo zahájení venkovního provozu opékáním buřtíků, nemohly jsme si to nechat ujít. Takže jsme zasedli k ohništi, ona skvěle ustrojená do bílých kalhot, na kterých přistávala spousta rozfoukaného popela, a chopila se opékání buřtíku Netrvalo dlouho a zahradní posezení se začalo zaplňovat dalšími hosty, toužícími opéct si vlastnoručně šťavnaté buřtíky do karcinogenního stavu.
Byli to mladí lidé, ve věku cca našich vnoučat, členové buňky Pirátů (strany, prosím, žádní bukanýři), kteří ten den dopoledne iniciativně uklízeli část lesa kolem Kladna. Po této bohulibé činnosti přišli unaveni osvěžit se nějakou tou limonádou a doplnit síly právě těmi zmiňovanými buřtíčky.
Toto naše seskupení tj. dvě bohyně (v téhle společnosti jsme spíš vyhlížely jako dvě sudičky), několik mladíků a dívek a k tomu ještě moje dcera a vnučka, se při opékání buřtíčků (každý si upekl ten svůj nebo ty svoje) docela dobře bavilo, bez ohledu na rozsah tří generací. Buřtíky pomalu mizely v žaludcích, při povídání o všem možném a nemožném hezky utíkal čas. Do našeho debatního společenství se přidal nově příchozí mladík a snažil se do hovoru vnést politickou tóninu. Prohlásil, že přišel jen tak na pokec a že je příznivcem Pirátů, načež mu dcera sdělila, že my všichni jsme příznivci buřtíků, čímž chtěla politickou debatu uzavřít.
Ovšem mládež se celkem ochotně zapojila, taky to byli členové jedné z politických stran, že? Jeden z nich, chlapec jménem Lukáš, vzhledem dítko školou povinné, věkem cca 20-22 let, přiznal, že je členem TOP09. A spustil litánii o tom, jak a co chce Topka udělat, a hovořil a hovořil. Nechali jsme ho plkat, ovšem jen do té doby, než začal mudrovat o tom, že je skoro víc důchodců než pracujících lidí a že se to musí změnit.
Do Zdeniny jako když střelí, vlítla mezi tu mládež jako mastný papír do průjezdu a vyjela na Lukáše: „ Koukej, mladej, řekni mi, co víš o penězích a ekonomice? Nic! Víš aspoň, jak se vyrábějí lidi?“ Lukáš na to vykuleně:„ Jo, vím“. Zdenča: „Tak tu přestaň kecat a mazej vyrábět lidi!!“
Kluk zůstal koukat, oči na uříznutí, ostatní spustili huronský smích, štěstí bylo, že zrovna nikdo nejedl a nepil, jinak hrozila smrt udušením.
Buřtíky pomalu ubývaly, přibývalo vypitých limonád a kávy, taky už byl večer, takže jsme nechaly mladé jejich nezkušenosti a elánu a i s dcerou jsme se vydaly zpět k domovu, vyprat Zdenčiny bílé kalhoty, které nevypadaly na to, že by se v nich mohla vrátit do Prahy …
. Protože se nám nechtělo ťapat s nacpanými bříšky pěšky do kopečka, přivolaly jsme si taxíka, čímž měla Zdenča možnost poznat dalšího člena mé rodiny (je nás totiž jak červených mravenců), mladšího syna. Ten nás zaparkoval zpět domů a raději se rychle vytratil. Pak už probíhal sobotní večer celkem v poklidu, protáhly jsme si ho kapku přes půlnoc při probírání kladných i záporných zkušeností s osobami opačného i stejného pohlaví. Že jsme při tom daly zabrat hlavně našim bránicím, o tom netřeba se zmiňovat. S přáním dobré noci jsme zhasly obě jako svíce...
...A na neděli si musíte počkat
