Bohdan Kolomazník je člověk konzervativní. Nikdy neměl rifle, vestu, kšandy a klobouk. Nikdy v životě nebyl na rybách, na honu a nikdy neřídil automobil. Motorismus jej oslovil jen v mladém věku, když proháněl otcův zamilovaný motocykl Pionýr. Mezi dveřmi bytu otcova známého policisty vykonal zkoušku typu, zdali je dovoleno kouřit na benzince. Dostal oprávnění. Jakožto železničář využíval režijních výhod, bydlel deset minut od nádraží, takže žádný vnější tlak jej nepřinutil mít řidičák.
Elektronická revoluce jej zastihla na sklonku jeho aktivní činnosti. O nějakém počítači se dověděl před léty prostřednictvím skladnice Vejmelkové. Ta prohlásila, že mají doma počítač, který jim vyhodnotí produktivitu chovu slepic. Najednou se počítač objevil ve službě. Čtyřhodinové školení mělo připravit zaměstnance na novou éru. Bohdan se naučil jen zadané úkony. "Počítač nikdy více!“ To prohlásil čerstvý železniční důchodce.
Bohdan Kolomazník byl celý život dopisovatelem do železničářských novin. Žhavil svůj kufříkový psací stroj Consul. Pak mu kamarád vysvětlil, že by bylo lépe psát na počítači. I zakoupil si dopisovatel počítač a tiskárnu. Porušil tak své počítačové předsevzetí. Základní úkony jej naučil kamarád Mirek. Velice se se žákem nadřel. Naučil jej jenom psát, posílat a dostávat maily. I to byl velký úkol pro učitele kurzů pro nevidomé. Bylo nutno pořídit si však internet. Stalo se. No a jako bonus obdržel Bohdan mobil v ceně patnácti set korun.
Stejně jako k počítači nepřilnul obdarovaný i k mobilu. A opět Španělská vesnice. Na mobilu se naučil akorát přijímat a podávat zprávy. Protože nedokázal provádět žádné jiné manipulace, nosil adresy s telefonními čísly v malém zápisníčku. To všechno se odehrálo na samém počátku mobilománie. Nestále a za pochodu chodící lidé s mobilem na uchu u něj vyprovokovali slogan: "Každý debil nosí mobil!“
A právě mobil jej zachránil od nedobrovolného vězení. Jednou v sobotu šel Bohdan jako hlídač v brněnské parfumérii do služby. Do počátku směny chyběla hodina, tak si skočil na kávu. Ve stylové kavárně uložil bundu přes opěradlo židle. Na stolku už kouřila káva, když host pocítil potřebu navštívit onu místnost v podzemí. Opatrnost mu velela, že musí odejít i s aktovkou. Jaké bylo překvapení, když za ním zapadly dveře bez kliky! Situace se stala bezvýchodnou. V sedm ráno, v sobotu, v podzemí. Zjistil, že dveře se otevírají dovnitř, a tudíž je nelze vyrazit. Studený pot zalil vězně. Začal mlátit do dveří a křičet. Nic platno. Pak mu došlo, že v aktovce má mobil. Použil jej. Za dvacet minut se dostavil příslušník Městské policie s klikou v ruce. Nahoře ohlásil splnění úkolu slovy do telefonu: "Hlásím, případ vyřešen, uvězněný muž byl vysvobozen!“ Číšnice vysvětlila, že do podzemních záchodů se stahují bezdomovci, a proto si každý, kdo se tam chystá, musí vyfasovat kliku! Bohdan to pochopil. Fakt, že jí v kavárně chyběl host, na židli zůstala opuštěná bunda a kouřící káva na stolku, nedokázala vysvětlit. Asi k trknutí potřebovala těžší předmět. Tak se mobil vyplatil.
Časem se Bohdan nechtěného mobilu zbavil. Prodal je na abiturientském srazu spolužáku Brandejsovi. Život bez kamaráda v aktovce pokračoval. Až jednou.
Při souběhu několika volných dnů Bohdan zjistil, že mu chybí hotovost. Za tím účelem se vypravil do Brna a ve vestibulu Hlavního nádraží se vrhnul k bankovnímu automatu. Nejprve chtěl zjistit, jaká suma se na účtu nachází. Vypadl lístek a zákazník se hrnul ke své aktovce s brejlemi. Najednou mu to došlo:,,Sakra, já nemám kartu!“ Jakmile mu přístroj nabízel další úkony, nezareagoval.. Pak mlátil do přístroje, ale ten zarytě mlčel. Z posledních sil si přečetl, na jaké číslo se má v tomto případě obrátit. Úplně jej to vyvedlo z míry. Napadlo jej: "Já nemám tužku!“ A ve vestibulu bylo možno spatřit rozpačitého pána, který obtěžuje lidi. Nechtěl "nějaké drobáky“, ale tužku. Za půl hodiny mu došlo, že nepochodí, a zakoupil hledaný předmět za pět korun v trafice! "Já nemám mobil!“ uvědomil si, že nemá čím ohlásit ztrátu a učet zablokovat. Duch mobilů se asi plácal do stehen. Člověk si nevědomí, co by činil při nějaké katastrofické události. Jako zběsilý vyhledal několik druhů služebníků, kteří mají pomáhat a chránit. Ostraha nádraží, Městská policie a posléze Státní policie prostřednictvím svých příslušníků oznámila, že jejich služební mobil nelze k soukromým hovorům použít. Hodná policajtka jej přivedla k telefonu na zdi. Ten schlamstnul dvacet korun a spojení se nepodařilo navázat. Honba za tužkou se přenesla před nádraží. Nastala honba za telefonátem přes cizí mobil. Nikdo by nevěřil, jak jsou ti náhodní chodci zlí. Většina jeho prosbu ignorovala. Několik žen před ním uteklo a jedna stará paní mu do ruky vsunula korunu. "Tudy cesta nevede!“ rozhodl se zoufalec. Začal systematicky navštěvovat obchody a loudil telefonát po prodavačkách. Na čtvrtý pokus se to povedlo. Ta hodná slečna má u Bohdana čokoládu.
Mobil se pomstil. V čase různých drahých přístrojů se penzistovi jistě podaří zakoupit levný mobil. Uloží jej zpět do aktovky. A došlo mu, že jeho slogan Každý debil nosí mobil, vyřčený před léty, se mezitím obrátil. Tím nelichotivým názvem se dá pojmenovat člověk nejdoucí s dobou.
