Jak jsem se nestala
slavnou sportovkyní

Nevím přesně, kdy se to u mne začalo projevovat, ale na základní škole jsem byla ještě takové baculaté dítě s dost nevýraznými sklony. Jenom si pamatuji, že jsem ráda zpívala a chodila do pěveckého sboru třídního učitele Pšeničky. Hrál nám ke zpěvu na kytaru, chodili jsme učinkovat na různé akce do agitačních středisek a bylo to docela fajn.

Na střední škole už jsem vypadala docela jinak, byla jsem štíhlá a zjistila jsem, že mě baví sportování. Začala jsem ve škole vynikat v tělocviku a učitelka tělesné výchovy si mě považovala. Cvičení na nářadí bylo pro mne hračkou. Byla jsem ještě ke všemu silně soutěživá a toho tedy tělocvikářka využila. Chtěla, abych se zúčastnila v sestavě cvičení na nářadí soupeření s jinou školou. Těšila jsem se velmi a bylo mi jasné, že vyhraju. Do sestavy patřil také skok plavmo přes švédskou bednu. Nikdy mi to nedělalo problém, ale nevím proč, najednou jsem si ve své hlavě vsugerovala, že si při tom skoku zlomím vaz. Tuto hroznou sugesci jsem nedokázala překonat a tedy do soutěže jsem jít nemohla. Tělocvikářka se snažila mi to vymluvit, ale neuspěla. Ztratila jsem u ní veškeré sympatie a moje vyjímečnost se vytratila.

Já jsem však zjistila, že začínám vynikat v lehké atletice. Nejvíce mi šel běh na 800 metrů, skok do dálky a do výšky. Jenom hod nebyl pro mě oblíbený. Běhala jsem však jenom pro svoje potěšení a nikdo mě netrénoval. Přesto mě škola opět delegovala na závody "Běh Rudého práva."  Byl to běh velmi prestižní a hojně zastoupený a konal se v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Já jsem tehdy byla mladší dorostenka a měla jsem běžet v sobotu. Nějak jsem si to ale popletla a přišla jsem závodit až v neděli, kdy běžely starší dorostenky. Připustili mě sice k závodu, ale byla jsem opravdu nejmladší a nejméně zkušená. Nepochopila jsem, proč se ty holky namáhají, rozcvičují a unavují. Já jsem na ně udiveně koukala a nerozcvičila jsem se vůbec. Odstartoval nás tehdy Emil Zátopek a já vyrazila. Běžela jsem první a divila jsem se, že mě nikdo nepředbíhá. Těšila jsem se, že vyhraju, ale nevěděla jsem co je to strategie. Já jsem vlastně běžkyně táhla a byla jsem tím dost  vyřízená a proto mě na konci tři předběhly. Byla jsem hrozně zklamaná, ale vůbec jsem netušila, že být čtvrtá a nejmladší v takové konkurenci je vlastně hodně dobré.

Také se o mne začali přetahovat trenéři z různých klubů. Nakonec, protože jsem to měla nejblíž, jsem začala trénovat za Slávii. Do té doby, než jsem začala trénovat opravdu, dodržovat pokyny trenéra, chodit pravidelně na tréninky, tak mě to bavilo. Já však vždycky nesnáším, když něco musím. Chtěla jsem jít na rande s klukem, ale musela jsem trénovat. Už to fakt nebyla zábava, ale dřina. Nejhorší bylo, když jsem viděla šlachovité, hubené postavy ostatních holek. Já jsem tak vypadat nechtěla, vůbec se mi to nelíbilo Co když se nebudu líbit klukům ? Ano, byla jsem tehdy hrozně marnivá a toto bylo pro mne hodně důležité.

Trénování mě nebavilo, ale na závody jsem se těšila. Jednou jsme měly zase nějaký důležitý závod a já jsem chtěla opravdu vyhrát. Připravovala jsem se opravdu pečlivě a napadlo mě, že před závodem musím být hodně svěží. Napustila jsem si doma plnou vanu studené vodu a žuchla do ní. Vzápětí jsem málem vyvrátila futra koupelny, jak jsem byla rychle z koupelny venku. Nebylo to vůbec příjemné a osvěžující. Ještě horší však bylo, když jsem po tak otřesných přípravách přišla pozdě a závod už probíhal. Nebudu vám opakovat, co říkal trenér, ale urazila jsem se a přestala tam chodit.

Poslední fiasko jsem prožila na pedagogické škole v Berouně, kde jsem opět udivovala tělocvikářku svým rychlým během. Zase mě delegovala na závod s jinou školou a já se opět těšila. Protože se běžely rozběhy dva a v tom prvním  běžela nějaká holka s dobrým časem, věděla jsem, že musím mít čas lepší. Běžela jsem jak o život a vzápětí byla před ostatními půl kola napřed. Možná, že bych tehdy udělala nějaký nový rekord, když v tom jsem se otočila dozadu, abych se podívala, kde jsou ostatní. Zamotala se mi však hlava a už jsem ležela. Kolena jsem měla hodně rozbitá, ale to nebylo to nejhorší. Přestaly mi fungovat nohy. Do cíle mě donesli, ale ani jsem ještě nebyla poslední. Já jsem se ale nějak zchvátila a na nohy jsem se nepostavila. Byly gumové a úplně bezvládné. Krev jsem měla asi všechnu v hlavě, protože jsem byla úplně zpěněná a rudá.

Tělocvikářka na rozdíl ode mne byla velmi bledá. Vláčely mě s kolegyní po hřišti a snažily se mi krev rozproudit v žilách a dostat ji do nohou. Pořád mi říkaly, že musím chodit i když se mi chtělo lehnout a umřít. Když jsem začala chodit, odjela jsem vlakem domů do Prahy. Druhý den jsem do školy nešla z rodinných důvodů a vystrašila tím tělocvikářku, která myslela, že jsem zkolabovala, nebo dokonce umřela. Když jsem  se vrátila do školy, tak se mnou nemluvila. Netušila jsem, že ji způsobím takové trauma, ale způsobila jsem ho i sobě. Byl to můj běh poslední, a proto jsem se nestala slavnou sportovkyní.