Oženil se s vědou, napsal 53 knih, viděl v USA start Apolla 11, které letělo na Měsíc. „Bylo to šíleně nádherné vidět, jak startuje nejmocnější raketa světa,“ vzpomínal před čtyřmi lety novinář Karel Pacner při příležitosti vydání nové knihy Tajný závod o Měsíc.
Jaké to bylo sledovat v srpnu 1969 start Apolla 11?
Byl to můj největší životní zážitek, protože první lidi letěli na jiné nebeské těleso. Bylo neuvěřitelné, že to vůbec bylo možné. Raketa Saturn 5 s Apollem 11 startovala pět kilometrů před námi. Stáli jsme na pláži, mezi námi a rampou byl záliv Banánové řeky. Modrá voda, modré nebe nad námi a třicet stupňů. Prádelna.
Věřil jste, že to dopadne dobře?
Já jsem tomu věřil. Ale obavy panovaly. Novináři se ptali odborníků: A co když nepřistanou, nebo přistanou a nedokážou se vrátit? Vytáčeli se, neodpovídali přímo. Ovšem jako hrdí Američané věřili, že to dobře dopadne.
Napsal jste o tom v létě 1969 mnoho reportáží, o dva roky později i knihu …a velký skok pro lidstvo. Mohl jste napsat opravdu, co jste chtěl?
Mohl, reportáže v Mladé frontě nikdo necenzuroval. V knize jsem musel vynechat, že tam se mnou byl Jiří Dienstbier, zpravodaj Československého rozhlasu ve Washingtonu, kterého pak vyhodili. Přitom jsme to absolvovali spolu. Do USA jsem přiletěl ve čtvrtek, v pátek a sobotu jsme se zastavili ve Washingtonu, kde mě Jirka mimo jiné zavedl na návštěvu k řediteli Hlasu Ameriky. V jedné chvilce mi řekl: „Pozdravuje vás doktor Charles Sheldon, a kdybyste tady chtěl zůstat, má pro vás místo.“ Sheldon byl největší znalec ruské kosmonautiky v Americe. V roce 1966 jsem četl jeho článek, který se mi nelíbil, měl jsem pocit, že nerozumí ruské duši. Tak jsem mu napsal. Od té doby mi posílal tlusté přehledy sovětsko-amerického soupeření o vesmíru, kdy byly zaznamenané všechny informace, které se v českých médiích objevily. Například: komentátor Jan Petránek, radio Prague, 23.11. 1966 ve 23.05. Karel Pacner, Mladá Fronta……. Sheldon šéfoval studijnímu oddělení Univerzitní knihovny, kde pracovali emigranti z východu, analyzovali věci týkající se vědy a techniky. V knížce jsem nesměl napsat, že také Sověti chtějí poslat člověka na Měsíc. Uváděl jsem to mezi řádky. Myslím, že to všichni pochopili.
Přemýšlel jste o emigraci?
Nepřemýšlel. Byl jsem den předtím na večeři s Radkem Seluckým, což byl český ekonom, který tam přednášel na univerzitě. Byl rozhodnutý, že v USA za žádnou cenu nezůstane. Nakonec tam po roce 1969 zůstal, byl spolupracovníkem tvůrce ekonomické reformy Oty Šika a domů se vrátit nemohl. Když mi taková kapacita řekla, že nezůstane, tak jsem o tom také neuvažoval.
Kontaktovala vás po návratu StB?
Nekontaktovala. Až v roce 1977 nebo 78. Byla to zvláštní schůzka. Ptali se mě, jak jsem se tam dostal, jak jsem to zařídil, přitom ve složce v archivu Státní bezpečnosti měli záznamy mých hovorů s tiskovým atašé americké ambasády.
A to bylo za celá ta léta vše?
V roce 1978 mi sebrali pas. V mém 145stránkovém spisu StB jsem se dočetl: Pacner je nepřátelský živel, je třeba ho kádrově řešit. Je zvláštní, že mě tehdy nevyhodili. Důvodů mohlo být spousta. Třeba referent, který mě měl na starosti, mohl na spis naházet další a zapomenout. A to nemohl přiznat. Později jsem se dozvěděl, že na mě StB nasadila agenta rozvědky, který měl být původně vyslaný do Kanady. Jednalo se o gynekologa, krycí jméno Sup, který jednou přišel na moji autogramiádu, a od té doby jsme se kamarádili. Po listopadu 1989 se mi přestal ozývat, nebral mi telefon. Není přitom vedený v mých materiálech, já nejsem zmiňovaný v jeho spisu. Poprosil jsem šéfa rozvědky, ať se po tom podívají v archívu, nikde nic není. Zřejmě byl můj spis živý ještě v listopadu a byl na poslední chvíli skartovaný.
Prý se o vás zajímala i KGB?
Když vstoupil bez lana do vesmíru první Američan, volal mi zástupce šéfredaktora MF, ať o tom napíšu a objednám fotku z ČTK. Napsal jsem pár řádek a zjistil, že v ČTK fotku nemají. V redakci bylo video z výstupu a tak jsme ho přefotili. Vyšlo to. V pátek na pravidelné poradě šéfredaktorů na UV KSČ se vedoucí tiskového oddělení rozčiloval, že zakázal ČTK fotku vydat. Prý křičel: „Podívejte se! Pacner – zakázal jsem tu fotku vydávat a on si ji někde sehnal!“ Zástupce redakce musel slíbit článek o tom, že sovětští soudruzi také připravují raketoplán. Napsal jsem tedy článek o kosmické dopravě na základě západních pramenů. To se nelíbilo šéfredaktorovi. Spojení „podle západních pramenů“ jsem musel vyškrtnout. A v pondělí začaly drnčet telefony. Francouzská agentura AFP: „Jste první východoevropský zdroj, který píše o sovětském raketoplánu. Mám s vámi udělat rozhovor.“ Za hodinu volala britská agentura Reuters. Za několik týdnů Husákovi kvůli tomu článku volal sovětský ministr zahraničí Gromyko, prý že západní komentátoři si to vykládali jako pokusný sovětský balonek před rusko-americkým jednáním o odzbrojení vesmíru. Později jsem se dozvěděl, že mě KGB od té doby hlídala jako možného západního špiona. Bylo zábavné, že jedno oddělení KGB mě pustilo na Bajkonur a druhé si mě hlídalo.
Na Bajkonuru jste byl taky?
V září 1989 v první skupině dvaceti zahraničních novinářů, které tam pustili.
Jaké bylo srovnání Bajkonuru a Kennedyho vesmírného střediska?
Na Bajkonuru bylo vše omšelejší a chudší. Hotel Centralnaja, kde jsme bydleli, byl taková čtvrtá cenová skupina. Ale vše tam fungovalo a číšníci byli slušní. Sovětští konstruktéři brzy přišli na to, že musí co nejvíc zařízení a strojů unifikovat – tím ušetří. Když stavěli kosmickou loď Vostok, počítali s tím, že ji přetvoří na špionážní družici. Kdežto Američani všechno stavěli nanovo, vypilovávali to a naplňovali novou elektronikou. Kouzelné je, že sovětská raketa, která vynesla v říjnu 1957 první družici, po řadě zdokonalení létá dodnes.
Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Námořníkem, pilotem, už si nevzpomínám – klasické dětské sny. Jenže v devíti letech jsem prodělal hnisavý zánět pobřišnice a slepého střeva. Zachránil mě penicilín, který otec získal od amerických vojáků, kteří nás v západních Čechách osvobodili. Bylo jasné, že se nebudu moci věnovat fyzicky náročné práci. Měli jsme skautský oddíl a já jsem vedl časopis Pochodeň, který jsme tiskli na otcově rozmnožovacím stroji. Potom jsem si řekl, že zkusím psát do novin a šlo mi to.
Jak jste se dostal do Mladé fronty?
Psal jsem pro Mladou frontu po celou vysokou školu, povětšinou o kultuře. Když jsem ji dokončil, šel jsem za šéfredaktorem a zeptal se, jestli mě vezme. Místo měl jen ve vědě. Řekl jsem, že to na nějakou dobu zkusím. A začalo mě to bavit.
Jak jste se dostával k informacím?
Z tiskové agentury, také jsem obcházel ústavy a scházel se s vědci.
A od kosmonautiky ke špionáži?
V létě 1969 jsem z Houstonu letěl do Santa Fé, odkud se jezdilo do Los Alamos, kde se dělala atomová bomba. V Dallasu mi uletěl spoj, bloumal jsem po letišti a koupil si knížku o manželech Rosenbergových, atomových špionech odsouzených k smrti. Vzadu byly odkazy na všechny možné zdroje-knížky. A já po návratu zjistil, že si ty knížky mohu objednávat meziknihovní výměnnou službou Univerzitní knihovny. Začal jsem si půjčovat knihy, které kdybych nesl v kufříku přes Ruzyň, tak mě zavřou. Nakonec jsem měl doma dva kufry xeroxů a po revoluci jsem začal psát do novin na pokrčování seriál o špionáži. Z něho později vyšla knížka Atomoví vyzvědači. V roce 1992 mě požádala Česká televize, abych připravil seriál o československých výzvědných službách. Domluvili mi konzultanty z civilní rozvědky. Některé věci odtajnili speciálně pro mě. Podařilo se mě mluvit s desítkami bývalých zpravodajců – ať už těch, kteří byli vyhození po roce 1969, tak těch, kteří tam v sedmdesátých letech přišli, spíš za dobrodružstvím než z ideologických důvodů. Každý věděl něco, jeden mě posílal za druhým a tak se to nabalovalo. Na základě toho se podařilo natočit devatenáct hodinových dokumentů a kromě toho jsem vydal čtyři tlusté knihy – všechno pod názvem Československo ve zvláštních službách.
Před pár dny vám vyšla další knížka. Kolikátá je?
Dnes má křest moje 53 knížka - Tajný závod o Měsíc. První vydání vyšlo v roce 1976. Z té doby jsem tam ponechal reportáže o Apollu 11, Apollu 13 a Apollu 17, doplnil jsem pouze drobnosti. Našel jsem třeba projev prezidenta Nixona, který měl pronést v případě, že by se posádka Apolla 11 z Měsíce nevrátila. Minulý rok jsem náhodou našel na webu deset odtajněných stránek CIA, jak sledovali Sověty. To jsem do nové knížky ještě zapracoval. Úplně přepsané je kapitola o sovětsko-americkém soupeření. Během let se odtajnilo tolik informací, že jsem to nemohl nechat v původní podobě.
Kterou ze svých knížek máte nejraději?
… a velký skok pro lidstvo. Reportáž z Ameriky z historického letu Apolla 11 na Měsíc. Poprvé vyšla v roce 1971, vytisklo se 15 tisíc kusů a bylo za několik týdnů pryč. Za rok vyšlo druhé vydání, 19 tisíc kusů. Dodnes nepochopím, jak bylo možné na počátku normalizace vydat takovou oslavnou knihu na „americké imperialisty“.
Jaké máte další plány?
Mám napsanou knížku Konstruktéři raketového věku. Na podzim vyjde třetí díl Géniů dvacátého století, v téhle trilogii jsem se rozepsal asi o devadesáti vědcích a inženýrech, na kterých vzniklo moderní dvacáté století. Příští rok ke stému výročí republiky vyjde čtvrté vydání Osudových okamžiků Československa, už se toho prodalo 28 tisíc. Další knížky jsou ve stádiu úvah - třeba Hořké konce vyzvědačů, o tom, jak někteří špatně skončili.
Dělal jste rozhovor se spoustou zajímavých lidí. Kdo na vás nejvíce zapůsobil?
Frank Borman – člověk, který velel Apollu 8 při obletu Měsíce o Vánocích 1968. Zaujal mě také konstruktér sovětských raketových motorů Valentin Gluško. Nudný byl Jurij Gagarin, protože i na ty nejrafinovanější otázky odpovídal tak, jakoby měl připravené odpovědi. Nic ho nemohlo překvapit. Navíc byl v Česku na dovolené a naši funkcionáři ho honili z jednoho vystoupení do druhého. Byl unavený. Výborné vztahy jsem zavázal s Konstatinem Feoktistovem, šéfprojektaktem všech sovětských pilotovaných kosmických těles. Než jsem zapnul magnetofon k rozhovoru, chtěl si povídat o situaci u nás i u nich. Aby nás náhodou neodposlouchávala tajná policie KGB, zapnul rádio anebo jsme šli do koupelny, kde pustil vodu, a debatovali jsme otevřeně o politice. Byl to jediný sovětský kosmonaut, který nebyl členem komunistické strany.
Nebál jste se?
Ne, nebál. Feoktistov byl hrdina Sovětského svazu, kosmonaut, šéfprojektant, vzdělaný a osvícený člověk.
Co rád čtěte kromě pracovních věcí?
Knihy týkající se historie, to je moje věčná láska. Jinak jsem zajatcem amerických detektivních seriálů. Sleduji třeba Kriminálku Las Vegas, kanadského Detektiva Murdocha. Vynikající byl dánský seriál Vláda. A teď zase z prostředí Bílého domu Dům z karet.
Karel Pacner - 81letý důchodce s neskutečnou energií a životním elánem a autor 53 knih o kosmonautice, od roku 1990 i o moderních dějinách a špionáži. Narodil se 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou a po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil v létě 1959 do Mladé fronty jako redaktor pro popularizaci vědy.
Michaela Bučková
