Hrozně to začalo, hrozně to dopadlo a mezitím to bylo U hroznýše. Takže vidíte, že jsem asi dítě Neštěstěny (pokud taková existuje). Taky se omlouvám, že v této rubrice, kde jsou někdy popisovány docela exotické lokality, píšu o tom, co je v okolí našeho městečka. A že to není cestopis, nýbrž něco jako deníček cyklisty.
Po poledni jsem si vyjel na kole na projížďku. Sotva jsem se dostal za město, už mi přišla esemeska. A hned druhá a třetí. Tolik najednou! Co se děje? Že by se něco stalo manželce? Šátrám po telefonu a v tom – po čtvrté. Aha! To nějaký pták za keřem pípá přesně jako esemeska. Čili byl to určitě zákeřník.
Jel jsem vzhůru přes Frýdštejn na Kopaninu. Před ní je v zatáčce nadějná restaurace. Bohužel mě vyhodili, když jsem si chtěl nechat kolo na terase a ne opodál na parkovišti. Jiný host tam nebyl, avšak paní na tom trvala. Tak jsem vstal a odjel. Mám docela drahý kolo a omylem si vzal jiný klíček od zamykání. Za trest neprozradím jejich jméno.
Po cestě míjím v Dalešicích pozoruhodné sídlo firmy nabízející dekorace. Opravdu úchvatný exteriér pro tento účel! Dostal jsem se až na Černou Studnici nad Jabloncem, který je taky ještě nad… nad Nisou. Káva v chatě výborná, ale 40 korun mne trochu překvapilo. Že jsem si to kafe nedal v Praze na Můstku!
A to už se krkolomným sjezdem blížím ke zlatému hřebu dnešního výletu. Hospůdka U hroznýše (prý tam kdysi žil). Jak vidíte, jde o starou chaloupku se sympatickou zahrádkou pro výletníky. Vnitřek celodřevěný, s úctyhodnými trámy a starobylým nábytkem, bohužel příliš málo světla na fotografování. Záchody čisté, jídelní lístek řádně připravený. Začínám se těšit.
Obsluha je od počátku milá. Mladá žena ochotně odpovídá na mé zvědavé otázky (kde se tady tak zajímavá hospůdka octla?) a radí mi nad jídelním lístkem. Spolehnu se na její oblíbené jídlo a objednávám si směs EDO NEGI. Co to znamená, to neví. Neví to ani kuchařka, z níž se vyklube nájemkyně hospody.
Preventivně fotím, neboť tuším, že to bude dobré. Směs EDO NEGI jsou kuřecí kostky se zálivem, v němž plave množství mandlí, žampiónu a pórku. Kořeněné pomocí kari. S hromádkou zeleniny, kterou odmítají pouze někteří televizní ultrakuchaři. Mně to tam nádherně sedlo.
Doma si hledám, co znamenají ta dvě podivná slova. Stojí to trochu práce, ale vypadá to, že to máme. NEGI je zelená šalotka (tu jsem možná na talíři neměl) a EDO je starý japonský název Tokia. Bingo! Jedl jsem tokijskou šalotku. Neměl bych to zatelefonovat kuchařce? (A hned jsem to teď taky udělal.)
Otevřeno mají asi dva roky. Každý den od jedenácti. Dojem z vynikajícího jídla ještě posilují výborná doporučení od jiných návštěvníků, které jsem si dodatečně vyhledal. Doporučuju hospůdku U hroznýše, i kdybyste si mysleli, že mi za to zaplatili nebo dali slevu. Ale nedali. Já se při doporučování čehokoli řídím jen svou svobodnou vůlí. Musím jen ještě dodat, že moc a moc fandím malým živnostníkům, kteří dnes mají odvahu podnikat, i když je to tak tak uživí. To je i případ hospody U hroznýše. Hezké prostředí + milá obsluha + výborné jídlo = tam běžte.
No, ale kam? To se právě bojím prozradit, protože to je v Rychnově u Jablonce, kam se asi nikdy nepodíváte. Tak mi to aspoň přejte, že jsem se poměl. A kdybyste se tam někdy dostali, místní lidé vám určitě řeknou, kudy se tam jde. Víte, já slyšel, že i někde v Praze se dobře vaří, je to docela možný, ale hroznýš je hroznýš.
Jedu zpátky po rozbité silničce přes kopec až za Pelíkovice, na místo zvané U čtrnácti svatých pomocníků. Vyfotil jsem to pro vás, ale stejně si myslím, že možná nevíte, oč jde. Já nevěděl. Je to čtrnáct světců, například svatí Jiří, Kryštof, Vít, ale také Jiljí, Eustach, Dionýsius a další. Pomáhali či vlastně stále pomáhají lidem, kteří jsou v nebezpečí života či při různých nemocech. Takto jsou uctíváni od 13. století, hlavně v době moru a válek. Možná že nejznámější z nich jsou tři svaté panny. Barbora byla mučena a nakonec jí hlavu setnul její vlastní otec. Rovněž Markétu krutě mučil a nakonec popravil její vlastní otec. Kateřina pocházela z královské rodiny, byla krásná a vzdělaná, bohužel se svět obrátil proti ní, byla rovněž mučena a nakonec jí nechal setnout hlavu císař. Abych nezapomněl, Kateřina byla egyptská princezna a stalo se to kolem roku 300 n. l. (Promiňte, že jsem šel do těchto detailů, ale napadlo mne, že možná někdo netuší, že v historii lidstva to nejsou jen radikální muslimové, kteří stínají hlavy a nejbližší příbuzní popravují ženy.)
Tak dlouho jsem se u čtrnácti pomocníků zdržel, až mne přepadla prudká bouřka. V silném lijáku se po silnici prudce dolů jet nedalo. Takže jsem se musel zbaběle ukrýt do křoví a právě tam mě napadl tento článek, který jsem si hned vepsal do hlavy.
On ten výlet vlastně nedopadl hrozně, jak jsem psal v úvodu, protože pak pršet přestalo a já sjel dolů nad Hodkovice. Tam jsem pro vás vyfotil poslední pozoruhodnost toho dne – jakýsi základ Potěmkinovy vesnice. Je to simulace kostelíka snad ze sádrokartonu nebo čeho. Ale jako základ budoucího předměstí Hodkovic to je snad dobré, ne?
