Podnik je dnes největším evropským výrobcem klavírů s devadesátiprocentním podílem na produkci starého kontinentu. Nejstarším známým příslušníkem rodu byl jakýsi Martin Pietrov, který se po propuštění z vojenské služby živil voskařstvím. To bylo v 18. století a od Martina ke slavným výrobcům klavírů muselo své nenápadné životy prožít ještě několik generací Petrofů.
První generace
Zakladatel dnešní společnosti se jmenoval Antonín Petrof. Narodil se roku 1839 v rodině truhláře Jana Petrofa a původně se tomuto řemeslu také vyučil. Údajně však v jakémsi kostele našel starý klavír, který ho okouzlil. Současně ho také napadlo, že v Čechách neexistuje jediný výrobce těchto nástrojů, takže by nemuselo být špatné je tady začít vyrábět. Mohlo to ale být i úplně jinak, protože jeden z Antonínových příbuzných tehdy vyráběl klavíry ve Vídni. Jisté je, že mladý truhlář tam roku 1857 nastoupil do učení a po pěti letech pokračoval ve sbírání zkušeností ještě u dvou dalších vídeňských výrobců hudebních nástrojů. Postupně tak prošel dílnami třemi tehdy významných výrobců pian: Heitzmanovou, Ehrbarovou a Schweighoferovou. Pozdější výsledky ukázaly, že tam měl oči otevřené.
Po návratu do Hradce Králové roku 1864 Antonín v otcově truhlářské dílně sám vyrobil několik klavírů. Svou živnost však na úřadech oficiálně ohlásil až 15. února 1865 a vzápětí přeměnil otcovo truhlářství na starém městě za chrámem Sv. Ducha na klavírnickou dílnu.
Pak ale přišla prusko-rakouská válka a okolí opevněného města se proměnilo v bojiště. Pro Rakousko neslavný konec války však ani v nejmenším neměl vliv na zálibu obyvatel mocnářství v hudbě a Antonínovi se brzy začalo dařit. Už na počátku 70. let koupil pozemky za městem a roku 1874 na nich zahájil výrobu.
Přišly úspěchy na výstavách a firma expandovala: objevily se v ní parní stroje a elektřina, vyrostly další budovy v Hradci, Petrof otevřel pobočky ve Vídni a Temešváru. Roku 1883 do výrobního sortimentu přibyla také pianina. V roce 1906 se firma přeměnila na veřejnou obchodní společnost, jejíž prokuristkou se stala Antonínova žena Marie. Pracovali tu také jejich synové Jan a Antonín, roku 1914 nastoupil nejmladší Vladimír. Jeden z posledních předválečných výrobků si koupil i následník trůnu Ferdinand d´Este krátce před osudným sarejevským atentátem.
První světová válka slibný vývoj přerušila. Antonín Petrof zemřel v září 1915, válečnou dobu nepřežila ani Marie. Tři synové převzali vedení podniku v nejméně příhodné době. Přesto dokázali hned po ukončení bojů na staré úspěchy rychle navázat.
Experimenty s elektrofonikou
Navzdory komunisty vydatně živeným představám o sladkém životě továrnických synků, by s Antonínovými potomky asi mnoho dnešních mladých lidí měnilo dost nerado. Druhou generaci Petrofů představovali Jan narozený roku 1874, Antonín junior (nar. 1881) a Vladimír (nar. 1888). Začali v otcově továrně těmi nejpodřadnějšími pracemi, mezi nimiž nechyběl ani úklid a donáška svačiny, přičemž pracovní dobu měli delší než obyčejní dělníci. Postupně museli zvládnout všechny fáze výroby a teprve po mnoha letech této školy života přišla praxe u předních výrobců v zahraničí.
Po smrti otce převzal vedení firmy nejmladší Vladimír. Podnik rychle získal trhy i ve vzdáleném zahraničí nejen díky kvalitě klasických výrobků, ale také proto, že se nebál přicházet s novinkami. Některé se ujaly, nebo aspoň zaujaly, například elektrofonická reprodukce zvuku, zavedení elektrického osvětlení klaviatury a podobně. Jiné ale o hodně předběhly svou dobu. Zkoušela se třeba elektronická modifikace zvuku, tak aby klavír, který měl místo rezonanční desky sadu mikrofonů, mohl znít i jako varhany, spinet nebo jiné nástroje. Nechyběla ani jakási obdoba pozdější "barevné hudby": ve 20. letech Petrofové realizovali patent Zdeňka Pešánka, který spočíval v propojení kláves se světelnými zdroji různého zabarvení. Není bez zajímavosti, že špičkově vybavené výzkumné a vývojové pracoviště provozuje firma Petrof i v současnosti.
V meziválečné době nastoupila do firmy už třetí generace Petrofů: Janovi synové Ivan a Dimitrij a Antonínův syn Eduard. Přišly také mezinárodní úspěchy. Roku 1928 firma otevřela pobočku v Londýně a o 6 let později získala zlatou medaili na světové výstavě v Bruselu. Společnost se ocitla na dalším z vrcholů své historie. V jejích dílnách tehdy pracovalo okolo čtyř stovek zaměstnanců.
Doba ale hudebním nástrojům přestala přát. Blížila se další válka a mnichovská dohoda podnik připravila o dodavatele z pohraničí. Převedení na válečnou výrobu znamenalo dramatickou změnu výrobního programu: z klavírů na muniční bedny. Po osvobození se Petrofové pokusili zopakovat svůj rychlý comeback na zahraniční trhy, komunisté ale byli rychlejší.
Těžké časy po znárodnění
Znárodňování po roce 1948 se nevyhnulo ani hudebním nástrojům. Firmu sice právoplatným majitelům zcizili až v červnu, ale napravili to alespoň tím, že národní podnik byl vyhlášen se zpětnou platností od února. Celá rozvětvená rodina "vykořisťovatelů" pak byla zbavena majetku a sestěhována do jediné vily za tovární zdí. Dovnitř ovšem měli přísně zakázáno vstupovat, a tak se tito špičkoví odborníci a manažeři živili většinou jako dělníci, prodavači a nižší úředníci. Na rozdíl od mnoha jiných vyvlastněných podnikatelů však rodina někdejšího majitele neemigrovala.
Záliba komunistů v obřích podnicích vedla ke sloučení firmy s mnoha dalšími výrobci hudebních nástrojů do kolosu s názvem Československé hudební nástroje. Neprospělo to ani kvalitě, ani exportu, v Hradci Králové ale mohli těžit ze staré tradice. Postupně se tak dařilo navazovat na staré úspěchy a export začal přinášet vytoužené devizy. Pomohlo tomu i ocenění na bruselské světové výstavě Expo 1958, kde koncertní křídlo Petrof Mundial obdrželo zlatou medaili. V témže roce v Hradci Králové ukončili výrobu harmonií. V 70. letech podnik zase získal samostatnost a v následujícím desetiletí se dokonce objevil i staronový název Petrof.
V roce 1989 se změnily společenské a ekonomické poměry. Zdálo by se tedy, že Petrof hladce naváže na rodinnou tradici. Návrat podniku do rukou původních majitelů ale byl bolestný a dlouhý. Už od počátku 90. let o něj usiloval příslušník čtvrté generace ing. Jan Petrof. Firma Petrof s.r.o. však kvůli intrikám a nepřízni úřadů vznikla až v červenci 2001 – proces, který měl být odčiněním někdejší krádeže, tak trval dlouhých 12 let.
Historie firmy v datech
1839 - narodil se zakladatel podniku Antonín Petrof
1864 - stavba prvního koncertního klavíru
1865 - zahájení výroby v otcově dílně v Hradci Králové
1874 - nová výrobna za městem
1880 - otevření pobočky v uherském Temešváru
1883 - zahájena výroba pianin
1895 - zahájení vývozu do zahraničí
1899 - Antonína Petrofa jmenuje císař tajným radou
1908 - Firma přeměněna na veřejnou obchodní společnost
Jan A. Novák
