Nemusíte nastoupit ráno v šest (ale můžete), můžete se do sportovního obléci třeba v jedenáct nebo v pozdním odpoledni. Můžete začít úplně zvolna, protože není nikdo, kdo by se vám smál, kdo by vás hecoval. Jste totiž ve věku, kdy jste upřímně obdivováni. A čím vám je víc, tím větší úžas mladších generací. Poznámky typu „co se tu bába motá“ neslyšíte, protože mezi sportovci nejsou „přízemní paka“. A když, tak je neslyšíte, protože neslyšíte. I to je výhoda.
Rodina mi konečně na stará kolena pořídila sjezdové lyže. No, pořídila – podědila jsem je. A protože nedbám značek, tvarů a barev lyží, jsem spokojená s tím, co mi bylo nabídnuto. Mohu konečně odložit své stoleté Sulovky s našroubovanými hranami. Mohu se hrdě postavit na svah jako právoplatná lyžařka - sjezdařka mezi všechny ty Salomony, Blizzardy, Sporteny, Elany. Mohu ve svém outdoorovem oblečení nasednout na lanovku a kochat se blankytným nebem a bílou krajinou. Počasí si totiž zásadně vybírám. Na výběr mám konečně čas a prostor, který mi až dosud chyběl. Pryč jsou termínované dovolené a dopředu plánovaná volna, kdy si počasí vybíralo mě, a dost důsledně mi dělalo naschvály.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se na kopci nebojím. Sjezdovky typu „červená a výš“ vynechávám. Nepřinášejí mi radost z jízdy. Na těch modrých, ač senior, řádím jako junior. Jsou tu i lyžaři podstatně mladší a podstatně nešikovnější. Nabíjí mě to a dodává sebevědomí. Respekt, který v tomto věku je samozřejmostí, mi nedovolí riskovat. Pokora ke svahu, k přírodním záludnostem a čerstvě vytvořeným muldám mě vedou těmi nejoptimálnějšími stopami. A když náhodou zbloudím, lyže mírně zacukají a já pohodlně padnu na svůj široký vypolstrovaný zadek, ostatní se mi bezpečně vyhýbají. Nikoho ani nenapadne se nade mnou ustrnout. Beru to jako signál od okolí - „ať si mladice poradí“. Je to vlastně lichotka, kterých je jako šafránu. No a tak se na tom svahu plácám, obracím a válím. Sníh v botách, za pasem i za krkem. Lyže po svahu, proti svahu, vodorovně i svisle a nic. Nakonec je s vypětím všech sil odepnu, s „grácií“ se postavím za podpory prohnutých hůlek a pokračuji ve své elegantní modré krasojízdě. Opět s pokorou a respektem.
Srovnávat se výkonnostně s mládím je ošemetné. Přece jen síly ubyly, kosti už mají také něco za sebou a posilovat vnitřní svalstvo zatraceně bolí. Jsou ale věci, které se nezapomínají. Plavání, jízda na kole a skákání přes švihadlo. A to je moje parketa. Tady se blýsknu, kdykoliv si vzpomenu. Nejen, že na špičky dopadám měkce, ale povede se mi i vajíčko a dvojskok. Zlatý Sokol. Byla jsem překvapená, že věková kategorie 20 – 40 let zápasí s tím zatraceným provazem s plastovými rukojeťmi jako s nezvladatelným hadem, který se jim neustále motá pod nohy nebo kolem krku. Při mé švihadlové exhibici se jejich despekt k mé osobě mění v respekt a já si ho užívám jako malá holka. Švihadlo mi přineslo dva zázraky. Obdiv k mému věku a pevné dno pánevní. Drželo a drželo jako před lety, kdy jsme s kamarádkami skákaly za každým rohem „školku“.
Kolektivním hrám typu volejbal se raději vyhýbám. Tady úcta ke stáří nemá místo. Jakmile zkazíte míč, tak jste stejný blbec (v lepším případě) jako ti mladší, kteří ještě skáčou rybičky a doběhnou bez problémů balón poslaný spoluhráčem do autu. Tady jde o zdraví. Obzvlášť, hraje-li se o něco. Takže pozor, hraje-li se o něco, hraje se i o vaše zdraví. A to by byla škoda, o něj takovým banálním způsobem přijít.