Týden ve Vysokých Tatrách III.  aneb Jak na medvěda
Ilustrační foto: pixabay.com

Týden ve Vysokých Tatrách III. aneb Jak na medvěda

17. 6. 2017

Koncem května jsme Lidmila N., Eva B., Jitka M., Marie P. a já  vyrazily na týdenní pobyt do Vysokých Tater. Užily jsme si, pobavily, zasmály se. Hodně se v té době mluvilo o tom, že se na Štrbském plese (nebo to byl Starý Smokovec?) vyšplhala medvědice se dvěma mláďaty do koruny stromu a odmítala jít dolů. Dnes jsem ve zprávách slyšela, že už je tam další medvědí máma s dorostem.

O našich zážitcích jsem zde překopírovala jeden člának, věřím, že se pobavíte.

 
Týden ve Vysokých Tatrách III. aneb Jak na medvěda

Máme tady další ráno.
Na dnešní den se naše parta rozdělila. Já a Lidmila jsme se rozhodly pro túru, tři z nás jsou horší chodkyně, proto si našly program podle svých potřeb.
Po obloze se honí mraky, zkoumavě koukáme nahoru. Bude nebo nebude pršet?
Nebude, rozhodly jsme se Lidmila a já, a vyrážíme električkou na Štrbské pleso. Ve Starém Smokovci přesedáme, volná místa jsou až na konci vagónu, u skupiny mladých dívek. My sedíme s jednou z nich, čtyři její kamarádky přes uličku. Dáváme se do řeči.
Dívka nám mile slovensky svěřuje, že všechny jsou zdravotní sestry. Pracují v Anglii a jsou různých národností. Španělka, Litevka, Švédka, národnost čtvrté sestřičky si už nepamatuji. Slovenka je pozvala na dovolenou, chce jim ukázat Vysoké Tatry. Dívky spolu anglicky debatují, vyhlížejí z oken a z nadšených pohledů to vypadá, že se jim na Slovensku opravdu líbí a na výlet se těší.
Se Slovenkou si povídáme i o zdravotnictví, o lékařské péči a o pracovních příležitostech v Anglii. Dívka si nestěžuje, práci si pochvaluje. Z hovoru přesto vyplývá, že to cizinci v Anglii zrovna moc lehké nemají.
Loučíme se na stanici ve Štrbském plese. Dívky jdou po svém, my si chceme ještě koupit nějakou vodu.
Lidmile to ale nedá a začne zpovídat řidiče autobusů, parkujících u zastávky. Vyptává se, kolik je zde medvědů a zda máme šanci nějakého potkat. Pánové zřejmě čekali jen na to. Barvitě líčí, kolik už jich viděli, jak jsou medvědi přemnožení, že zrovna včera vylezla jedna medvědice se dvěma mláďaty na strom, z vlaku to bylo vidět. Chybí už jen statistika počtu sežraných turistů za sezónu . Lidmila, oči vykulené, se na všechno dopodrobna vyptává a ověřuje si. Nakonec odcházíme s návodem, jak medvěda zaplašit. Jak? No přece co nejvíce dupat a mluvit. To mi vyhovuje, obyčejně jsem dost ukecaná, a teď to mám i doporučené. Jo, a ještě prý máme mít občanský průkaz u sebe, ne v batohu. To proto, že kdyby nás medvěd sežral, plastovou kartičku vyplivne, a podlé té by identifikovali naše pozůstatky.
Pak jsme zamířily do nejbližší cukrárny, koupily vodu, zaplatily a míříme k Plesu. U něj chci vytáhnout z batohu foťák, abych zvěčnila chvíli - a zamrazilo mne. Při zavírání batohu po zatažení zipů je vždycky různě provlékám, aby nebylo snadné je rozevřít a nenápadně mi z něho něco ukradnout. Jenže teď je batoh pootevřený! Honem hrabu a hledám peněženku. Peněženka nikde.
Vyhazuji všechno, co v batohu mám, prohledávám všechny kapsy. Peněženka tam není.
Lidmila mi bere batoh z rukou a opakuje akci. Peněženka opravdu zmizela. Hlavou mi letí myšlenky, co teď. Bylo v ní jen pár eur, to nevadí, ale měla jsem v ní uloženy všechny doklady! Občanku, platební kartu, slevové karty na vlak..... Což o to, mám to naštěstí pojištěné. Ale to zařizování!
"Nechala jsi ji v cukrárně!" rozhodla Lidmila, a už se obě řítíme zpět.
Utěšuji se pomyšlením, že má určitě pravdu a peněženka na mne čeká na stolku, na kterém jsem měla batoh odložený, a zaháním představu, jak vždy pečlivě provlékám jezdce zipů.
Lidmila krok přede mnou se vřítí do cukrárny a vyhrkne na překvapenou prodavačku. "Nenašla jste tady peněženku?"
Žena vrtí hlavou a preventivně se brání.
"Já bych si ji nevzala, a nikdo jiný tu zatím nebyl!"
Uklidňuji ji, že ji z toho opravdu nepodezíráme, a vysvětluji, jak jsem našla otevřený batoh.
Potom jsem se zamyslela, co dřív. Napřed na policii, pak zablokovat kartu...
Lidmila se na mne dívá, pak v náhlém popudu shodí a otevře svůj batoh. Zíráme obě. Hned nahoře na všech věcech leží moje červená peněženka.
Jak se tam dostala? Nevíme, která z nás ji tam omylem uložila, a ani jsme po tom nepátraly. Uf, hlavně, že je na světě.
Znovu vyrážíme na  cestu. Projdeme kolem Štrbského plesa a po červené značce se osaměle vydáváme na Popradské.
Lidmila se na každém kroku rozhlíží, popohání mne.
"Jestli nikdo jiný nepůjde, já se vrátím!" říká, a pátrá po původu jakéhokoliv zapraskání v křoví. Není tam medvěd?
Napřed se jí směju, pak mi dochází vážnost situace. Vždyť ona je opravdu schopná trávit krásný den v parku na lavičce!
Jenže opravdu nikde nikdo, ani živáčka. Kam se všichni ti lidé poděli?
"Neboj se, tady už žádní medvědi nejsou!" snažím se ji uklidnit. "Už sežrali všechny ostatní turisty, nemají hlad!"
Nezabralo to.
Pak se před námi náhle objevila rodinka se dvěma malými dětmi.
"Vidíš, a kdyby se tu přece jen nějaký hladový objevil, půjde po mladém mase, to naše je už tuhé, dlouho by nás žvýkal," říkám sadisticky.
Taky to nezabralo.
Rodina v plném počtu živá a zdravá odbočila ke svému hotelu, a Lidmila se zastavila. Jdeme dál?
Sláva. Za námi ze zatáčky vyšla dvojice mladých lidí. Lidmila okamžitě navazuje kontakt. Vyptává se na cíl jejich cesty (jdou taky na Popradské pleso) a okamžitě navrhuje, že se k nim přidáme. Naštěstí jim to nevadilo, takže můžeme pokračovat .
Jako první jdou mládenec s dívkou, za nimi v závěsu Lidmila, já zaostávám kousek za nimi. Nestačím tempu. Jen trochu zlomyslně sleduji Lidmilino strategické postavení. Hladový medvěd by se zřejmě vrhl na přední postavy, Lidmila by utekla. Musel by to ale být medvěd nebojsa, protože děláme docela hluk. Dupeme, zakopáváme o balvany, Lidmila si občas pozpěvuje nebo pokřikuje na mne. Prý ať pospíším.
Má smůlu, holka, rychleji mi to nejde. Už i tak sotva stíhám koukat po okolí, turistická vycházka se mění v nebezpečný sprint po kamenech. Přesto vnímám zasněžené vrcholy hor, sráz po pravé straně cestičky i stále značně viditelné následky polomu z roku 2004, obratně se  vyhýbám neschůdným místům nebo protijdoucím turistům.
Ano, už nás občas míjí skupina, důkaz toho, že tam medvědi nejsou. To by je přece sežrali první, ne?
Konečně je před námi Popradské pleso. Příroda ho vytvořila v Mengusovské dolině, kolem něho se tyčí a stíní vysoké skály, a proto má jeho voda tmavou, skoro černou barvu.
Zadýchaně sebou plácnu na lavičku, první sahám po láhvi s vodou, pak vytahuji svačinu.
Lidmila neklidně kouká po zatažené obloze, vyskakuje a popohání.
"Jdeme, nebo zmokneme!"
"Nejdu," vzepřela jsem se. "Je to úplně jedno, jestli zmokneme hned, nebo až za pět minut. Teď se najím!" a pokračuji v jídle. Nezbylo jí, než počkat. Pak se ale i já zvedám, a jdeme dál. Tentokrát po asfaltové cestě k zastávce električky. Před námi i za námi hojné skupiny turistů, Lidmila přesto neustále sleduje možné medvědí nebezpečí. Teď už si z toho dělá sama legraci, hledá je zpodobněné ve všech kořenových balech vyvrácených smrků, pozůstatcích oné vichřice. Kmeny jsou už odstraněny, baly zůstaly. A že jich tam je, bylo z čeho vybírat. Závodíme, která najde nejlepší a nejhezčí zpodobnění medvěda.
Sinice se točí v zatáčkách a prudce klesá. Klesání je tak prudké, že má kolena začínají protestovat. Ulevuji jim tím, že po silnici křižuji, šlapu z levé strany na pravou a zpět. Ještě že tady není žádná automobilová doprava, to by se řidiči divili, kdo to tam tak divně courá.
Lidmila se mi samozřejmě směje.
"Jdeš turistickým slalomem!"
Nevadí mi to.  Kolenům to vyhovuje, tak co.
Konečně jsme dole, u zastávky električky - Popradské pleso.
Vychází nám to i bezvadně časově, vláček nám jede za deset minut.
Plácly jsme sebou na lavičku. Lidmila se na chvíli zamyslela, a pak nespokojeně a rozhořčeně prohlásila.
" A medvěda jsem neviděla!"
No, nezabili byste ji?

P.S. Pokud se někomu zdá, že to nebyla žádná túra, protože trasa byla krátká, je to jeho věc.
My jsme šly trasu, která vyhovovala našemu věku a kondici.

P.S. pokud byste si chtěli přečíst celé povídání, je blogu  http://www.matyldinopovidani.cz/   kategorie Moje cestování

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.