Má milá životní jubilea

Jestliže má oblíbená hrdinka novely Arnošta Lustiga "Dita Saxová" říká, že "Život není to, co chceme, ale to, co máme", pak u mě to platilo vždy beze zbytku. Na začátku byla jako u vás všech touha žít hezký život v páru, v rodině. Ta touha postupně slábla, až jsem si zvykla hospodařit s tím, co mám. Někdy však přicházejí vzácné chvíle, kdy mezi to, co chci, a to, co mám, můžu položit rovnítko. Přeji vám všem i sobě, aby těch rovnítek bylo co nejvíce.

Vydejte se tedy, prosím, se mnou na krátkou exkurzi mými kulatými výročími:

19. duben 1949 - přišla jsem na svět
Narodila jsem se jako druhá dcera starších rodičů a můj příchod do doby, která naší rodině nebyla  nakloněna, byl prý opožděný a velmi těžký.

1959 - 10 let
Chodím do 4. třídy. Jsem dítě, které má ještě oba rodiče, i když tatínek je trvale nemocný.  Dobře se učím, mám kamarády, hraji na housle a nejvíc mě baví amatérské divadlo. Postrádám jen svou starší sestřičku, která tráví celý školní rok v dětské léčebně. 

1969 - 20 let
Studuji 2. ročník pedagogické fakulty. Své dubnové narozeniny trávím na studentské stávce proti odvolání Dubčeka. Beru prášky na spaní a fyzicky i psychicky jsem na tom dost bídně.
Píšu si:  Stop! Ani o krok dál, devatenáctiletá. Tady někde stojí pilíř a na něm uhlem napsaná, aby to bylo hodně daleko vidět, se směje dvacítka. Tak tedy prosím, čekám blahopřání, víno může téct proudem, bavme se hlasitě, přátelé, ať zaplaším ten strach, strach z věku!...    

1979 - 30 let
Učím němčinu na jazykové škole. Bydlím v nájemním bytě bez vody, kde v zimě mrzne. Ze svého učitelského platu splácím i půjčku na nábytek. Snažím se pochopit, že má velká láska k staršímu psychiatrovi, kterého znám z esperanta, už nebude, protože by se mnou "ztratil vše, co si dosud tak pracně vybudoval". Krátce mě políbí s přáním k narozeninám a mizí.
Píšu si: Probudilo mě slunce a teď zas padá sníh, měla jsem v očích úsměv a pak jsem se rozplakala, byla jsem včera dívka a dnes žena na konci mládí, myslela jsem, že tě mám, a teď tě chytám ve větru...

1989 - 40 let
Žiju už rok svůj podivný život "neoficiální vdovy" bez partnera. Své narozeniny slavím na speciálním kursu němčiny v NDR. Soukromí naplňuji jídlem, pitím a nevázanou zábavou. Vyhlídky do budoucna nulové. Nepíšu nic. 

1999 - 50 let
Mám práci v archivu, která mě baví, pořádám velkou oslavu pro kolegy. Jsem jako vyměněná, zajímám se o alternativní medicínu, ale mám v tom trochu chaos, snažím se jíst zdravě a být zase štíhlá, jako kdyby štíhlost byla synonymem mládí. Hodně jsem se celkově srovnala. Ale láska mě míjí. A vůbec mě nenapadá něco psát. 

2009 - 60 let
Před několika týdny jsem v esoterické prodejně sebrala leták s nabídkou nějakého léčitele na energetické masáže speciálně pro ženy. Když jsem mu zavolala a řekla, kolik mi je, asi to s ním málem seklo. Tak starou klientku nečekal. Osobní dojem rozhodl. On si prý řekl: Tak tuhle jo, tu vezmu, zatímco já jsem záhy zjistila, že může existovat něco jako malé vrácení nebo obrácení ručiček času. A začala jsem konečně zase vnímat krásy života a slavit nejen o narozeninách. A chovat se tak, jak je mi to vlastní.

A dál...?
V současnosti mám už pěkně našlápnuto na další kulaté výročí. Doufám, že se mi podaří sejít se tu v roce 2019 v téhle bezvadné společnosti i60 se všemi z vás, kteří tu jste dnes se mnou. Držme si palce!  Zuzana

P. S. A zvlášť děkuji Růžence Antlové, která mě inspirovala svým příspěvkem.