V době, kdy za oknem panoval tuhý mráz, se objevila informace o tom, že letošní setkání i60 bude v Rožnově pod Radhoštěm. V naději, že budu rázně odmítnuta, jsem se zeptala svého životního partnera, zda by se mu chtělo do Rožnova jet. Odpovědí však pro mě překvapivě bylo, že ano. A červen byl tak vzdálený ...
Najednou se ukázalo, že termín se rychle blíží. Zabalila jsem nějaké ty saky i paky a hurá na naše silnice vstříc dobrodružství směrem východním téměř ke slovenským hranicím.
Však také bylo. Napříč celou republikou silničáři ukazují, kolik jich je, kolik mají nepřehlédnutelné techniky, která dokáže zhltnout celou půlku dálnice a kolika disponují semafory, na kterých svítí většinou červená barva. Průměrnou rychlostí 68 km/hod jsme zdolali 400 km a dorazili na místo setkání - do Rožnova pod Radhoštěm k hotelu Bečva. Tam už čekal hlouček dalších postižených i60 s ústy roztaženými od ucha k uchu a my jsme rychle na strastiplnou cestu zapomněli.
Ještě v pátek odpoledne se početná skupinka vydala obhlédnout Jurkovičovu rozhlednu. Výstup za opravdu teplého počasí na kopeček byl dosti náročný, ale stál opravdu za to. Dřevěná zdobená a krásně barevná rozhledna opravdu je moc hezká a je z ní krásný výhled na Rožnov a okolí. Po výtečné večeři, která se podávala v restauraci Travinář a z trávy ani "trávy" opravdu nesestávala, nám jednak Zuzka přečetla zdravici od Honzy Rašky a jednak se nás Helenka zeptala, zda máme domácí úkol. Koukali jsme, jako když se nás to netýká, tak nám přednesla ten svůj. A ještě Zuzka se přiznala, že je pilná včelička. Jirka připravil překvapení pro Zuzku i nás ostatní, když s sebou přivezl vlastnoručně vyrobenou edici Zuzčiných veršů. Po autogramiádě jsem se s několika dalšími vypravila do místního kostela užít si dnešní Noc kostelů. V kostele nám bylo umožněno podívat se do jinak nepřístupných míst - do sakristie i na kůr. Tam na varhany preludovala mladá dívka - varhanice a byla jsem překvapená, že hraje bosky. Poslechly jsme si i pěvecký sbor.
Sobotní ráno splnilo to, co sice bylo předpovězeno, avšak nikdo tomu nevěřil. Rožnovské nebe se zahalilo do tmavě šedého flóru a z nebe se řinuly provazy deště. Nikomu se ven moc nechtělo, a tak jsme se rozhodli vyčkat lepšího počasí na improvizované tiskové konferenci v recepci hotelu. V suchu jsme vzpomínali na skupinu, která se ráno vydala na Pustevny. Hotel jsme za veselého hlaholu opustili až před polednem, kdy nám vyhládlo. Pivovarská restaurace nás sice pro velký nával nepřijala, ale poobědvali jsme jinde. S nacpanými bříšky jsme se se stále otevřenými deštníky přemístili do areálu rožnovského skanzenu, který byl poloprázdný, neb rožnovské slavnosti hatilo počasí. V dřevěném kostelíku jsem otevřenými dveřmi zahlédla zpívajíci turisty. Rychle jsem přivolala zbytek naší skupinky a vešli jsme do kostela. Zpěv však právě ustal, ale k naší prosbě a oboustrannému potěšení nám zazpívali dvě písně. Byl to zřejmě nějaký kostelní sbor, ženy, muži, mladí, staří a zpívalo jim to moc pěkně. Ani frgály neměly chybu, stejně jako posezení ve stylové kavárničce. Mezitím přestalo pršet a v parku to začalo svátečně žít.
Na večer byly zajištěny bowlingové dráhy, a tak spolu svedla lítý boj v porážení kuželek družstva Čech a Moravy. Kdo vyhrál? Přece všichni, body vůbec nebyly důležité ...
V neděli se zase smálo sluníčko, a tak jsme se rozhodli, že s Ájou a Olinkou, které s námi jely do Prahy, ještě zajedeme na Soláň. Věděli jsme, že tam autobusem jela skupinka íčkařů, a byli jsme zvědaví, jestli se tam s nimi potkáme. Potkali. A to byla poslední tečka za Setkáním i60 2017 v Rožnově pod Radhoštěm.
Čekala nás už jen dlouhá cesta zpátky domů. Řidiče asi brněla hlava, ale bral to statečně.
Moje díky patří nejen rožnovským organizátorům za bezvadné naplánování programu a jeho naplnění, ale i všem přátelům z i60, kteří do Rožnova přijeli.
Ať žije Setkání i60 2018!
