Společně s kolegy a Úřadem městské části Praha 8 založila více než před čtvrt stoletím Gerontologické centrum, které již pomohlo a stále pomáhá mnoha lidem prožít kvalitní stáří. A nejlépe v prostředí vlastního domova. Sama by to neřekla, ale my můžeme: „Kdyby se na většině míst podařilo uskutečnit takové souznění „radnic“ s vizí těch, kterým jde o vlídné prostředí pro všechny, žilo by se nám tu daleko lépe.
Kdy jste se rozhodla pro obor, v němž jde o pomoc starším lidem?
Má to asi dva důvody. Prvním byl zájem, člověka zkrátka vždy něco zajímá. Členkou Gerontologické společnosti jsem se stala už na fakultě. Během studia medicíny jsem uvažovala o oboru, který souvisí se stářím, nebo se ho nějakým způsobem dotýká. Druhý důvod určitě souvisel s mou babičkou. Byla to moudrá, krásná, roztomilá dáma, s níž jsem vyrůstala. Ne, že by se o mě rodiče nestarali, naopak. Byla jsem jedináček, ale oba rodiče pracovali a já se ze školy vracela k babičce. Takže mnohé dovednosti, důležité k životu, jsem čerpala od ní. Babička byla švadlena, a já u ní vždycky moc ráda přespávala, byť bydlela kousek od našeho domu. Po večerech přicházely různé zákaznice a vyprávěly spoustu zajímavostí. Bylo to poučné, tajemné a moc fajn! Babička představovala typ moudrého, rovného člověka. Stále si jí vážím a ráda na ni vzpomínám.
Jak se rodilo Gerontocentrum?
Vztah i obdiv ke zralému věku je ve mně někde hluboce daný. Za totality jsem pracovala jako praktická lékařka, tehdy bylo těžké se specializovat. V roce 1991 se objevila poptávka města, související se stárnutím populace. Vyprazdňovaly se jesle a přicházela možnost, zkusit „něco“ vymyslet pro seniory. Tak jsem se přihlásila. Ze spolupráce se vstřícnými lidmi z praxe, s nimiž se dalo diskutovat, se v myšlenkách narodilo Gerontologické centrum. Prostě Gerontocentrum, a nazýváme ho tak stále. Po všech diskusích jsem si sepsala návrh svých představ. Měla jsem k dispozici skromnou dostupnou literaturu, vycházela z teorie, ale především z vlastní lékařské praxe. Takže toto a pocit, co by asi bylo třeba v péči o seniory udělat. Viděla jsem zřetelně, co chybí: jakýsi mezičlánek mezi domácí péčí a nemocnicí a mezi sociální a zdravotní péčí. Když se na to podíváme dnes, obecně chybí stále...
Můžete blíže popsat představu s jakou jste Gerontocentrum začala vytvářet? Naplnila se?
Moje ambice nebyla nijak velká, chtěla jsem nějak zaplnit výše zmíněnou mezeru formou zařízení, které bude vlastně domácností s lékařským dohledem. Zařízením co nejvíce přátelským, schopným reagovat na potřeby starších lidí, prostě aby jim bylo kamarádem. Nikoliv a priori nějakou institucí, která sice dělá dobro, ale je lidem cizí. Jsem nesmírně vděčná svým spolupracovníkům, že se nám tuto myšlenku daří naplňovat. Parta původních čtyř nadšenců se rozrostla na stovku. Nosnou ideou bylo, že ona domácnost s lékařským dohledem bude jen určité centrum služeb, jejichž většina se vysune jako pomyslné prstíky do terénu. Brzy se ale ukázalo, že uskutečnit něco takového, není v našem systému financování zdravotních a sociálních služeb vůbec jednoduché. Původní myšlenka byla krásná a možná velmi progresivní. Vlastně není zcela dotažena dodnes právě vzhledem k různým brzdám, které v systému existují.
Jaké typy služeb nabízíte?
Úplně původně jsme chtěli v centru pečovat jen o klienty, kteří to nezbytně potřebují, a více méně většinu služeb poskytovat v domácím prostředí. Do značné míry se nám to daří. Nabízíme různé typy služeb ve dvou domech. První, v pražské Benákově ulici, je zaměřen na rehabilitaci a doléčení lidí vyššího věku. Dům je otevřen i veřejnosti: chodí sem lidé na obědy, pořádáme různá setkání, vždy se snažíme, abychom nebyli uzavřenou institucí, ale naopak součástí života zejména starší populace v daném okolí. V ulici Šimůnkově fungujeme vlastně v takové spíš archaické budově, kde jsme po bývalých jeslích začínali. Vystěhovali postýlky a hračky, a kousek po kousku jsme dům začali opravovat, nedá se ani říci rekonstruovat. Pracovalo se zkrátka za pochodu, objekt vlastně nikdy nebyl uzavřen. V červnu roku 1992 jsme otevřeli lůžkovou část s 22 lůžky tehdy odborného léčebného ústavu geriatrického. Postupně jsme uvedli do provozu denní centrum, stacionář pro lidi s demencí. Krůček po krůčku paralelně vznikaly služby ambulantní a domácí. První z nich byla domácí ošetřovatelská péče, která dodnes funguje. Máme výjezdní geriatrický tým, když je třeba, zajedeme se za pacientem podívat domů, samozřejmě zde v okolí. Provozujeme též domácí asistenci, což jsou zase pracovníci v sociálních službách, kteří docházejí pomáhat seniorům vykonávat určité věci. Nikoliv za ně, ale s nimi, podporují je v různých činnostech. Dále tu máme centrum pro seniory, kde je internetová kavárna, pořádáme různé přednášky, venku se hraje pétanque, kuželky. Přízemí objektu opravdu žije, vyrážíme odtud na různé výlety, nechybějí kurzy angličtiny, zkrátka, na co si vzpomenete. Snažíme se vyhovět momentální poptávce a pružně reagovat na to, co je v okolí zrovna potřeba. Je tu stále plno, co víc si mohu přát?
Významnou měrou se též podílíte na činnosti České alzheimerovké společnosti...
Jsme zařízení Městské části Praha 8. Příspěvková organizace, která částečně hospodaří s jejím rozpočtem a jsem skutečně vděčná, že nás město podporuje. Bez toho by to ani nebylo možné. V Šimůnkově ulici je také maličké rehabilitační oddělení i oddělení paliativní péče pro lidi s těžšími formami demence. Trochu si tu občas „šlapeme na hlavu“, neboť se snažíme být otevření vůči všem dalším iniciativám. Jednou z nejvýznamnějších z nich je Česká alzheimerovská společnost, která vlastně vznikla paralelně se zdejším denním stacionářem pro lidi s demencí. Díky ní měl také stacionář své první klienty, jeho kapacita byla od prvních dnů plně využívána. Alzheimerovská společnost je přínosem i pro naše okolí. Zajišťuje poradenství, konzultace, respitní péči – tedy pohlídání lidí, o které se rodiny starají. Máme zde k dispozici i materiály, které vydává Česká alzheimerovská společnost.
Lidí s demencí či Alzheimerovou chorobou přibývá. Kde vidíte důvod?
Důvod je prostý. Stárneme. Stárne naše populace a stárne zejména stará populace. Nejvíce přibývá lidí osmdesátiletých a starších. Zněkolikanásobí se během budoucích desetiletí. Samozřejmě víme, že demence či Alzheimerova nemoc nejsou součástí normálního stárnutí, ale nemoci, které přicházejí častěji ve stáří.
Jak se má zachovat postižený a jeho okolí?
V první řadě by si to váhající měli připustit, a to bez označení strašák Alzheimer. Z našich zkušeností z poradny pro lidi s kognitivní poruchou zcela jednoznačně vyplývá, že ti, kteří se na nás obracejí, většinou trpí něčím jiným. Poruchy paměti přicházejí, ale někdy také odcházejí. To je dobrá zpráva! Klienti často přicházejí s depresí, která po zaléčení zmizí. Může jít o změnu tlaku, cukrovku, vyčerpání. Pokud však podobný stav přichází pravidelně a je nápadný okolí, postiženému člověku vadí, je určitě vhodné, zejména ve věku nad 60 let, obrátit se na poradnu. Nechat si změřit paměť, neboť poruchy paměti jsou prvním příznakem Alzheimerovy choroby. Změřit paměť si lze v kontaktních místech České alzheimerovské společnosti, léta probíhá také skvělý projekt Dny paměti, lze se také objednat přes webovou stránku alzheimer.cz. Stačí se ale samozřejmě obrátit i na svého praktického lékaře, který by měl doporučit další postup, nebo zajít za specialistou geriatrem, neurologem, psychiatrem. Možností je spousta. Ze zkušeností vím, že první zpoždění diagnózy jde od člověka samého. Není ochoten si něco takového připustit. U mladších, pod šedesátku, se také setkáváme s tím, že se diagnóza podcení, zatímco těm starším, nad 80, se spíš „přiklepne“, zkrátka zafunguje jakási falešná pozitivita. Tak tomu nemusí vždy být, může jít o poruchu smyslovou, zraku či sluchu.
Často v rozhovorech se staršími narážíme na hranici odchodu do důchodu i vymezení pojmu seniorský věk. Nemáte i vy pocit, že nám se „škatulkami“ trochu uniká individuální pohled na člověka?
Určitě by stálo za to, se touto otázkou mnohem více zabývat. Nejsem důchodový analytik, ani sociolog, nicméně vím, že se tímto tématem například ve Velké Británii zabývají vědci velmi seriózně. I s ohledem na zdravotní stav populace, protože velmi významnou determinantou zdravotního stavu je právě její socioekonomický status. Mechanické prodlužování věku odchodu do důchodu vede jen k tomu, že déle pracují ti, kteří by stejně pracovali. Lidé z jiných skupin jsou bohužel dříve nemocní a v podstatě stejně pracovat přestávají, dostávají se například do nějaké formy invalidního důchodu. Mechanické prodlužování hranice odchodu do důchodu má možná velmi pochybný efekt. Určitě se vyplácí daleko sofistikovanější individualizovanější systémy, které naopak podporují zaměstnávání starších lidí, částečné penzionování a podobně. Pro mě je strašně smutné slyšet, že lidé kolem padesátky mají problémy se zaměstnáním. Připadá mi, že jsme se trochu zbláznili. Otázka zní: Kdo za to může? Jak sama spěji do zralejšího věku, jsem možná kritičtější, asi i tím, že si to mohu trochu dovolit. Nemůže za to jenom společnost, „tamti oni“, ale i ti, kterých se to týká. Vidím tu příliš velkou pasivitu, neochotu se přizpůsobovat, jakousi rezignaci, nezájem, stereotypy chování. Ze strany stárnoucích chybí požadavky, na druhé přežívají stereotypy, které společnost nabízí.
Dnešní sedmdesátníci jsou v současnosti mnohdy velmi vitální lidé...
S kolegy z Floridy jsme probírali, že změníme terminologii, ono se tak vlastně už děje. Do 70 let střední věk a potom včasná a vyšší zralost. Jaképak stáří? Stáří je biologická záležitost, stárneme od narození, navíc je to velice individuální. V Británii zaměstnavatel po uchazeči o zaměstnání ani nesmí chtít věk! Něco jiného je, jsem-li už v důchodu. Zde je náš důchodový systém zatím relativně benevolentní. Ale lidé, kteří nejsou v důchodu a chtějí pracovat, by neměli být tázáni na to, kolik je jim let. A nebo typické klišé: „Starší berou práci mladším“. Existují výzkumy, prokazující, že není soutěživost mezi staršími a mladšími, protože mladí aspirují zcela na něco jiného. Starší mají výhodu, že jsou vytrvalejší, setrvalejší, možná pomalejší, zato ochotni práci věnovat delší čas. Navíc práce je pro ně do značné míry určitou životní náplní, mají na ni prostor, zatímco mladší logicky disponují spoustou dalších jiných zájmů.
Změní se pohled společnosti na stáří už v dohledné době?
Ten pohled se pozvolna mění už nyní. Například podle mé zkušenosti se média o stáří zajímají daleko více než dřív. V 90. letech jsme od redaktorů dostávali odpovědi: „Takové smutné téma či nevíme, co řekne pan šéfredaktor...“ Nyní se o fenoménu mluví a naopak se dokonce problematizuje. Jenomže ona opravdu zanedlouho nastane velká generační změna, stejně jako tomu bylo s porodností. Ta změna se sice čekala, ale my najednou byli překvapeni, že přišla. Nyní opět čekáme změnu... Najednou do důchodového věku, nebo říkejme raději do jiného životního režimu, přejdou ročníky, které už déle žily v nové době. Ti lidé získali zkušenosti, kvalifikaci, cestovali, mají jiný způsob vyjednávání, budou daleko asertivnější. Nebudou to už ti, kteří se spokojí jen s tichým nadáváním, naopak: budou schopni psát, jednat, hlasovat, volit, být voleni. Stanou se daleko větší silou a politici by s tím měli počítat. Zralí lidé jsou stříbrnou ekonomikou, která v podstatě hýbe světem, nechápu, že je neprosazujeme jako mainstream. Tvoří normální součást společnosti, jsou to důležití občané, politici, pracovníci i spotřebitelé. Ve světě už spousta odvětví pochopila, že starší lidé ke konci pracovní kariéry nebo na jejím vrcholu jsou často velmi dobře zabezpečeni, mnohdy orientovaní hodně na sebe a ochotni pro svůj komfort utratit poměrně dost peněz.
Nemáte pocit, že jsme až příliš zahlcováni neustálým proudem mnohdy zbytečných informací? Nové informační technologie nám na jednu stranu život usnadňují, na tu druhou toho, kdo není připraven tvrdě selektovat, mohou spíše utlačovat a dokonce i stresovat. Pak je ještě další poloha: „Co zrovna nevím, nejdu na internetu.“
Nemyslím si, že bychom byli přeinformovaní, dostatkem informací mozek trénujeme, to je jedna stránka věci. Druhou je fakt, že žijeme v kognitivně náročné době, která snáze demaskuje problém. Ve „starém hospodářství“ byl život relativně jednoduchý, zatímco v současnosti si musíme zapamatovat minimálně několik pinů, přihlášení se do různých programů, je třeba zvládat složitosti v dopravě, nakupování, komunikaci, a mohli bychom pokračovat. Pravdou je, že se naše společnost poněkud prapodivně orientuje hlavně na rychlost, tudíž kognitivní výkonnost. Přitom víme, a existují na to seriózní výzkumy, že právě společná přítomnost starších a mladších v pracovních kolektivech je velmi efektivní. Mladí mají výkonnost, brilantnost, rychlost, ale nemají zkušenost. Nejsou schopni pracovat ve složitějších vzorcích. Nechápou souvislosti, které je mohou zavést do slepé uličky, takže se často právě onou rychlostí do nich dostávají. Proto je výhodnější vlastnosti různých věkových skupin kombinovat. Úplná orientace na mládí je chybou a snad ji někdy napravíme.
Jaká věková hranice se vlastně dnes považuje za stáří?
Stále se točíme dokola - věk nad šedesát pět se už považuje za seniorský. Z čistě demografického pohledu. Je to však zcela relativní záležitost. Držme se“našeho“ nového pohledu: do sedmdesáti pěti jde o střední věk, potom přichází zralost. No jo, u cestovních kanceláří dostanete slevu už od 55...
Co byste vzkázala našim čtenářům?
Zralost nastává kolem sedmdesátky, padesátka není žádný věk. Člověk by měl žít tak, jak nejlépe umí. Vidíme to u hodně starých lidí, kteří rozhodně neprožili lehké životy, ale dokázali se s nimi krásně vyrovnat a uměli žít. A to je asi to největší umění! Vzpomínám si na jednu nesmírně moudrou starou dámu z pořadu Příběhy minulého století. Redaktorka v jednom z dílů zpovídala spisovatelku, překladatelku a novinářku Lenku Reinerovou. Po všech jejích složitých příbězích paní redaktorka skoro až vyhrkla: „A jak jste to všechno mohla přežít a zvládnout?“ Paní Reinerová odpověděla: „Víte, já jsem se nikdy nelitovala.“ To je opravdu důležité. Mít se rád, nelitovat se, neskuhrat, nefňukat. Já sama jsem před necelými dvěma lety oslavila šedesátku, ale ti naši pacienti jsou o jednu, dvě generace starší. Máme i stoleté, o něž se starají osmdesátiletí! Gerontologie je krásná! Setkáváme se s moudrými lidmi, s umělci života a vlastně jste stále relativně mladí.
Doc. MUDr. Iva Holmerová, PhD. - věnuje se geriatrii, sociálnímu lékařství, lékařské etice a gerontologii. Je ředitelkou Gerontologického centra v Praze, zakladatelkou České alzheimerovské společnosti a proděkankouu Fakulty humanitních studií UK v Praze.
