Obvykle je totiž spojována s rychlým životním stylem, s přepracovaností, se starostmi jak uživit rodinu, zvládnout péči o děti. U starších lidí se však předpokládá, že žádné takové starosti nemají. Tak proč by měli mít deprese, že? Jenže opak je pravdou.
Babička je jen stará
Potíž je v tom, že stáří je obecně spojováno s ubýváním sil, energie a s jakousi posmutnělostí. Takže, když je senior unavený, mlčící a tak nějak bez nálady, bere se to jako normální věc. Když se takhle chová člověk mladý, ze všech stran slyší: Není ti něco? Nechceš prášek? Nechceš doporučit psychologa? Nemáš depku? Ale všimněte si, že seniorů se nikdo takhle neptá. Babička je smutná a nechce se jí mezi lidi? No to je normální, je přece stará, myslí si leckdo. Dědeček nemluví a jen kouká do zahrady? No to přece dědové dělají, jsou to takoví staří bručouni. Také jste se setkali s takovými názory? Pozor na ně, jsou nebezpečné.
„Příznaky deprese bývají u starších lidí často mylně pokládány za průvodní jevy stárnutí,“ říká gerontoložka Iva Holmerová. „Deprese u seniorů bývá skrytá, oni nejdou k psychiatrovi. Spíše se projevuje tak, že si stěžují na různé potíže u svého praktického či odborného lékaře. Je proto třeba, aby právě praktičtí a odborní lékaři na depresi ve stáří více mysleli a uvědomili si, že za mnohými obtížemi jejich pacientů se může skrývat právě tento problém,“ vysvětluje.
Spolu s kolegy vytvořila přehled faktorů, které depresi u seniorů často spouštějí. Patří mezi ně ztráta partnera, pocit nízkého socioekonomického statusu – to znamená: málo peněz a dojem, že už dotyčného nikdo nepotřebuje. Může ji odstartovat také dlouhodobý pobyt v nemocnici, v domově pro seniory, málo kontaktu s rodinou a blízkými, ale také třeba chronická bolest či nemoci, které nás dlouhé roky trápí, a máme pocit, že se jich už nikdy nezbavíme. Právě toto všechno jsou faktory, jež život seniorů provázejí, takže není divu, že deprese se stává jejich souputnicí.
Není se za co stydět
Je proto nejvyšší čas zbavit se předsudků. A jeden z nejčastějších, kteří lidé vyššího věku mají, je: Přece nepůjdu k psychologovi nebo psychiatrovi. Copak jsem blázen?
Všimněme si, jak mladá generace s oblibou využívá pomoci různých psychologů, koučů, rádců. Libuje si v různých sezeních, terapiích, zkrátka metodách, pomocí kterých se rozebírají psychické problémy a různé starosti. Tohle je pro starší generaci tabu. Nebyla na to zvyklá, za jejich mladých let nic takového nebylo. Jít k psychiatrovi rovnalo se totální selhání. Byla to nálepka, že se dotyčný pomátl. Dnes je takový přístup mnohým seniorům na škodu. Spoustě starším lidem by pomohlo, kdyby si měli s kým popovídat, svěřit se. A od toho psychologové jsou. Právě oni umí doporučit, co dál, a mohou nasměrovat k té správné léčbě, terapii, zkrátka pomoci.
Deprese je totiž normální nemoc. Nemůžeme si za ni sami, může za ni fakt, že ve stárnoucím těle se tvoří méně neurotransmiterů nezbytných pro udržení dobré nálady. Patří mezi ně například serotonin, který se nazývá hormonem štěstí.
S tím, jak se lékaři a vědci čím dál více zajímají o vše, co provází stárnutí, probíhají výzkumy, nakolik deprese souvisí s demencí. A výsledek? Ano, právě demence, ten největší strašák vyššího věku, se ukazuje být následkem neléčené deprese. Takže na to mysleme, až budeme mít v podzimních dnech pocit, že život za moc nestojí. Na objednání se v nějaké psychologické poradně opravdu není nic trapného či ponižujícího. Je čas pochopit, že jde o úplně stejnou záležitost, jako když jdeme k zubaři nebo na ortopedii.
