Deník psát nestihnu, již to vím, a díky své děravé paměti všechno, co nenapíši, hned pomalu zapomenu. Snad pomůžou fotky, kterých dělám fůru...tak jen pár fragmentů ze včerejší noci. Beru do rukou svou dýmku a navyklými pohyby tak nějak mimovolně ji začínám nacpávat, abych po několika dlouhých tazích, které zachutnaly sladce, začal psát:
Do base campu jsem přijel z buše dost pozdě. Byl jsem řádně utahaný, namočil jsem propocenou, zaprášenou košili a klimatex a vlezl si pod sprchu. Noc v buši byla nádherná. Plná zářících hvězd a jasné mléčné dráhy, tady v africké divočině bez světelného smogu evropských velkoměst jakoby na dosah ruky... měl jsem chuť si jednu z těch hvězd z toho černého sukna utrhnout a zastrčit do kapsy, abych jí mohl přivézt dárek, až se jednou vrátím, a jestli se vrátím... A pak náhle padala hvězda (říká se to tak - já vím, že to byl přece bolid) a já si něco přál, ale jen tak potichoučku, pro sebe, abych to nikomu nevyzradil, protože pak by se mi to přáníčko nesplnilo... ani ten noční motýl, který mi zakroužil kolem hlavy tak blízko, že jsem ucítil závan mávnutí jeho sametových křídel, nic nemohl slyšet.
Těch hlasů divoké přírody, těch vůní linoucích se z horké buše, která pomalu vychládala a vzpamatovávala se z denního žáru. Lovil jsem na severovýchodě od města Francistown v Botswaně na jihu Afriky. Zapadlý kraj. Myslel jsem, že tam nemám šanci někoho potkat, a přesto se kolem půlnoci v dáli na prašné cestě v buši vyloupla dvě světla doplněná přisvětlovacími halogeny do buše. A jak se to tak mezi nočními poutníky africkou pustinou dělá, teréňák zastavil s běžícím motorem (protože co kdyby...) a z něj se vyklonil zaprášený, strništěm zarostlý běloch, sympaťák ostře řezaných rysů v kraťasech a kostkované košili s halasným, zda nepotřebuji pomoct.
Já měl nataženou síť se světlem na odchyt broučků a farmář pomrkával tím směrem a nevěděl, jak se má zdvořile zeptat, co že tu v pustině ve vzdálenosti několik světelných let od nejbližších chatrčí tropím... Začal jsem tedy sám vysvětlovat, že lovím broučky, že je u mne všechno ou kej a zda tu také nějaké beatles neviděl (což bylo, jako kdyby se vás na Staroměstském náměstí cizinec zeptal, jestli jste neviděli nějaké cizince). Očividně se mu ulevilo. A odkud že prý to jsem? "Czech Republic?" Vyvalil oči. "Tak daleko?"
Na botswanského farmáře jeden z mála lidiček v mém putování, který věděl, že takové místo jako Česká republika na mapě existuje, že je to v Evropě! Stisky rukou... a měli jsme k sobě hned blíže. Rozzářené úsměvy na zarostlých tvářích, ze kterých svítily v té noci v kuželu mé čelovky a jeho palubních budíků jen bílé zuby. Sdělil mi, že prakticky všechna ta půda kolem, ta buš je jeho, a že kousek dál je jeho farma, na kterou mne pozval. Poděkoval jsem s tím, že je pozdě a že mám ještě práci a kývnul hlavou k chytací síti, ale že jeho pozvání určitě ještě v některém z následujících dní rád přijmu.
Zamával na pozdrav, prohrábnul kola teréňáku a do oblaku oranžového prachu ze suché rolety zavolal, že je rád, že mne poznal, a že tu můžu kdykoli s jeho požehnáním lovit.
Milé a hřejivé setkání dvou chlapů v drsné pustině, kde si člověk připadá nicotný jak osmnácté místo za desetinnou čárkou...
Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.
