Že její maminka to nesla tak těžce, až se u ní rozjela řada nemocí a zemřela. Vypráví dětem o tom, jak ji pak vychovávala babička a jak celé dětství a mládí slýchávala, že její otec byl zločinec. Jak až mnohem později zjistila, že vůbec nic neprovedl, nýbrž se stal obětí vykonstruovaných politických procesů z padesátých let. Dokáže o tom vyprávět neuvěřitelně poutavě, z pohledu malé holky, které dějinné události zpackaly dětství. Žáci zpravidla při jejím vyprávění zaraženě poslouchají. Teď už si je Eva celkem jistá, ale zpočátku hodně pochybovala, zda má smysl líčit někomu svůj život.
„Snažila jsem se těm puberťákům číst z tváří, co si myslí. Asi něco v tom smyslu: Co nám tady bába chce povídat. Nevím, zda to má smysl, ale když pak vidím, že jsou zaujatí, že přemýšlejí, tak si říkám, že snad má,“ vypráví. Je připravená na otázky, nosí si sebou různé materiály. „Nejvíce mě štve, že ještě stále se v souvislosti s politickými vězni objevují názory, že si vše zavinili sami, že kdyby mlčeli a neprovokovali, žili by v klidu. Taky na některých dětech poznám, že doma slyší, že za komunismu nebylo až tak zle. Že bylo levněji, že lidi měli práci, že dostávali byty. Některé děti si představují, že existovaly supermarkety jako dnes, jen že v nich vše bylo levné. Tak jim vysvětluju, jaké byly platy, co kolik stálo, za co byli lidé posílání do vězení, za co jim byl zabavován majetek,“ vysvětluje.
Je členkou Konfederace politických vězňů, její příběh je uložen v databázi Paměť národa. O její vyprávění je ve školách zájem, protože mnozí pedagogové pochopili, že vyprávění konkrétního člověka založené na detailech a osobním příběhu zaujme studenty více než biflování dat v dějepise.
Seniorů, kteří se rozhodli dělit se se svými životními příběhy s mladými lidmi, podobně jako Eva, přibývá. A je o ně velký zájem. Vyprávějí lidé, kterým život poznamenaly politické procesy, 2. světová válka, holocaust. Jednou z organizací, která s pamětníky ochotnými vyprávět spolupracuje, je sdružení Pant. Jeho zakladatel Petr Pánek vysvětluje, co ho a jeho kolegy k tomu vedlo: „Hybatelem bylo i vědomí, jak se na školách učí či spíše neučí historie dvacátého století. Zkusili jsme učitele oslovit a vést je dál, aby hledali pamětníky, navštěvovali se, jejich příběhy dokumentovali a vytvořili z nich reportáže. Na pozadí příběhu konkrétního člověka se tak žáci učí nejen moderní dějiny, ale i občanskou a mediální výchovu, práci s archivy, konfrontaci pramenů či kritické myšlení.“
Velmi úspěšná je v tomto směru organizace Post Bellum, která buduje sbírku vzpomínek Paměť národa. Za poslední roky zapojila více než dva a půl tisíc žáků a studentů, tři stovky učitelů a více než pět set seniorů do projektu Příběhy našich sousedů. Žáci a studenti docházejí za starými lidmi, vyptávají se jich na jejich život a dokumentují jejich příběh. Jejich úkolem je zpracovat příběh tak, aby byl zajímavý a dal se vyprávět a šířit k dalším lidem. Zároveň jsou motivováni soutěží o ceny. Objevují se tak neuvěřitelné příběhy, které by se nikdy nedostaly na veřejnost, kdyby si senioři dál mysleli, že mladé lidi vyprávění nějakého obyčejného dědy či babičky nezajímá. Zdánlivě obyčejného, protože mnozí dokáží perfektně popsat, jak vypadalo to či ono město před osmdesáti lety. Jiní prošli koncentráky, pracovními lágry či vězením a celý život to, co prožili tajili. Jako třeba jedna Ruska, které za války Němci zastřelili manžela, ale pak ji paradoxně právě Němci zachránili před řáděním jejich krajanů, ruských partyzánů, kteří jí upálili příbuzné, protože je podezírali, že jsou zrádci. Copak mohla za komunismu někde vyprávět, že jí pomohli nacisté? Celý život se bála vzpomínat. Pak se její příbuzní rozhodli napsat do Paměti národa, její příběh byl natočen a nyní nad ním mladí lidé žasnou a zaujatě ho poslouchají.
Pamětníků, kteří prožili druhou světovou válku, rok od roku ubývá. Umírají. Pokud někdo z nich má příbuzné, kteří si myslí, že vyprávění starého pána či paní je jen tlacháním, nostalgickým vzpomínám na minulost, je to škoda. Mnohem lépe dělají ti, kteří vědí o současném velkém zájmu o konkrétní pamětníky a upozorní na ně. Někteří jen nechají natočit svůj příběh, jiní statečně souhlasí s tím, že s ním budou seznamovat i mládež ve školách.
„Lidé se mě často ptají, co s z toho mám, jestli mi není líto marnit takto volný čas. Ale já si říkám, že kdyby to zaujalo jen pár dětí a pomohlo jim to ujasnit si názor na to, v čem jsme žili, má to smysl,“ říká Eva Langrová. „Snažíme se změnit trend, kdy se nejmladší a nejstarší generace odcizují. Snažíme se ukázat, že se naopak mohou obohatit. Učitelé s žáky se ocitají na jedné lodi, hledají při zpovídání pamětníků řešení. Senior pro děti při natáčení přestává být člověkem, o kterém si myslí, že ho zajímají jen slevy v Kauflandu. Je pro ně zajímavou plnohodnotnou bytostí. Stejně tak senior má možnost poupravit si předsudek, že dnešní mládež je hrozná, že ji nic nezajímá,“ uvedla Magdalena Benešová, která má na starosti metodické vzdělávací projekty v organizaci Post Bellum.
Takže, nebojme se vyprávět, ať už vnukům nebo úplně cizím dětem a studentům. Organizací, které mají zájem o kontakt se zajímavými seniory, kteří byli svědky historických událostí, případně jimi byl jejich život výrazně ovlivněn, je více. Odejít z tohoto světa a nechat si svůj krásný, zajímavý, dobrodružný příběh jen pro sebe, je velká škoda.
