Za vlídného počasí vyrážíme s manželem na kole. I když je okolí poměrně rovinaté, z domu vždy jedeme z kopce. To je sice příjemné, ale znamená to, že se z cest vracíme do kopce. A to je velice demotivační. Proto se mi často stává, že se musím k jízdě přemlouvat. Další stresující překážkou je zvídavost mého manžela. Stavíme u každé informační tabule, u každého památníku, kapličky či křížku, na kterém je nějaký nápis. A vzhledem k tomu, že rozhodující bitva prusko-rakouské války probíhala právě v našem okolí, u Hradce Králové, je zde těch pomníčků požehnaně. Z hlediska vztahu k historii je to zvyk hezký, ale z hlediska mé fyzické výbavy, skličující. Ony ty pomníčky nejsou úplně po cestě, ale vždy k nim do nějakého kopečka musíme dojet. Mám si pokaždé chuť sednout na mez a čekat. Jenže nevidět, kudy kráčely dějiny? To je v očích mého manžela velký hřích. Takže místo plánovaných třiceti kilometrů nacouráme o deset víc.
Ještě náročnější je, když monitorujeme zemědělské plodiny. V poměrně rychlém tempu, při jízdě z kopce, manžel prudce zabrzdí a na slova „co to tady je“ musím jít identifikovat něco, co vypadá jako hrůbky brambořiště, ale brambory to nejsou. Slezu z kola, přeskočím příkop, přejdu ekologický ochranný biopás, řeknu „petržel“ a pak mohu nasednout na kolo a znova se rozjet. Po chvíli se ozve: „není ta cukrovka nějak na husto?“, přibrzdím a řeknu: „no jo, to je“. A tak to jde po celou dobu našeho cyklovýletu. Do táhlého kopce, kdy po najetých sedmdesáti kilometrech lovím poslední zbytky sil, urputně soustředěně šlapu k blížícímu se cíli a manžel je už v nedohlednu, se ozve hvizd z prostředka pole a vzápětí dotaz. „To zelí má nějakou divnou barvu. Myslíš, že je to odrůdou?“ Nemyslím. A to nejen na zelí, ale na nic. Ani na ty pedály, do kterých jsem se před chvílí opírala už jen z pudu sebezáchovy. Pak už zbývá jenom jedno řešení. Zastavit, praštit s kolem do příkopu a čekat na smrt nebo až se pro mě vrátí autem. Pak se teprve dozví, že to zelí byla kapusta.