Vnuk mi ve svých 11 letech dává složité filozofické otázky. Například: Máš radši svou levou, nebo pravou tvář? Nemyslí tvář obrazně, to bych řekl: mám raději pravou než falešnou. On myslí doslova konkrétní dvě tváře mého obličeje. Vy máte raději kterou?
Vzal jsem ho na cyklistický výlet. Když jsme vjeli na začátku nádherného údolí na klidnou cyklostezku, dostal jsem se vedle něho.
„A jsme v Černém údolí.“
„Proč se jmenuje Černé? Nic černýho tady nevidím.“
„To není jeho pravý název, možná dokonce ani nemá pojmenování. To se mu tak kdysi začalo říkat.“
„A proč se mu tak začalo říkat?“
„Protože, víš, kdysi tu bylo jen to údolí, s řekou, lesy, skálami a malými mýtinami. Pak se ale objevil vedoucí stavebního úřadu, který začal za úplatek povolovat stavbu chatiček. A teď to vidíš, chata na chatě!“
„Ale vždyť jsou ty chaty hezký.“
To má pravdu, každá je udržovaná, má před sebou květinové záhony, okolní tráva je posečená, opravdu je to tu moc hezké. Vnuk mě ale probral další otázkou:
„Jaké oplatky dostával?“
„Úplatky dostával, peníze. Úplatek je, když bys někomu zaplatil, aby ti dovolil něco, co se nesmí.“
„A co se tu nesmí?“
„Nesměly se tady stavět ty chaty. Tady bylo romantické údolí, čistá příroda. Pak ale lidi tomu vedoucímu začali nosit potají peníze a on jim za to souhlasil, aby tu měli ty chaty.“
„Takže je teď bohatej?“
„To víš, že je. Postavil si tady taky chatu. Pak ještě dvě. Jednu někomu prodal a zas dostal peníze a tu druhou dal svým dětem.“
„Já bych chtěl být vedoucí jako on!“
Málem jsem spadl s kola. Tak takhle se v útlém věku utváří postoj ke korupci? Hned jsem začal vysvětlovat:
„Ale právě to se nesmí, brát úplatky a za peníze dovolit stavbu chaty, která tu nesměla vůbec být. To by ses taky mohl dostat do vězení.“
„A on se dostal do vězení?“
On ne, protože se na to přišlo pozdě, byla změna režimu, on šel navíc do důchodu, zkrátka se mu to povedlo, že ho nikdo nepotrestal.
„Ale zase tu musí pořád pracovat“, povzdychl si vnuk při pohledu na nějakého postaršího pána, který se opodál lopotil se sekačkou. „To bych zase nechtěl, pořád pracovat.“
Právě projevená nechuť k práci je tu pedagogicky možná lepší než obliba úplatků, pomyslel jsem si a byl jsem rád, že to mám za sebou.
Většinou ale dostávám otázky docela snadné. Ještě na tom samém výletě:
„Dědo, a myslíš si, že někdy umřeš?“
Malý nádech. „Ano, to si myslím.“
„Já si to taky myslím. Tak to asi bude pravda,“ uzavřel a pak jsme oba jeli mlčky.
Kam až dojedeme?
Kam až dojedeme v tom Černém údolí?
