Tak jsem z toulek po exotické Africe zpět ve své vlasti, na chaloupce na Vysočině, kde mne tak jako vždy opět dojímají ranní mlhy a chladný dotyk andělských slz rosy v trávě bez hadů a predátorských pavouků, temnota říčních tůní bez krokodýlů, na jaře rozkvetlé třešně před chalupou plné poměrně neškodných včel a bučení pravých českých nebo moravských kraviček. To bych nikdy neopustil a za žádného broučka nevyměnil! A takto se snadno ubráním tomu pocitu jistého zklamání, že jsou ještě na světě krásná místa, která nikdy neuvidím, a krásné chvíle, které prožiji jinde a jinak. Ostatně jsou na světě miliardy lidí, které zas neuvidí ty krásy moje nejen v Africe, ale zvláště tady na Vysočině.
Světa krásy jsou téměř nekonečné, ale všichni víme, že pravá krása, štěstí a spokojenost se nejlépe hledá doma nad malým kotlíkem silného tuzemského rumu! A to je (kromě toho že je to pravda - až na ten rum) i útěchou všem peciválům z přesvědčení či nutnosti.
A protože vím, že mí přátelé jsou duchovně na výši, a že se určitě těší z toho, že mají kamaráda, který na ně myslí a vzpomíná v Africe i doma na Vysočině, tak jim občas píši nějaké to zamyšlení…
Duchovní spojení jsou těmi nejtrvalejšími a nejcennějšími svazky, které se mezi lidskými tvory můžou vytvořit. Smutné je, jak malou cenu jim lidi většinou přikládají a s jakou nedůvěrou je pozorují. Jak jim nadřazují a hledají za nimi tělesnou lásku a sex, materiální vypočítavost, touhu po rodině, nebo co já vím třeba ekonomii žití ve společné domácnosti. Na spojení srdcem, ve společném života-názoru, víře a vyznávaných hodnotách, prostě na duchovním propojení, je krásné to, že jde nad hmotným světem, napříč společností, neohlížejíc se na pohlaví, věk či peníze. Kdosi (doplnit jméno podle vlastní víry) nám naznačuje cestu k oproštění se od kotev materialismu a hmotného pinožení se. To je velká cena duchovních vazeb. Pokud jim člověk propadne naplno, nežije zbytečně a nepotřebuje si nikterak zoufat. Naopak, měl by být šťastným jak blecha. Na tomhle základě se dá i krásně a lehce odpouštět, protože ve srovnání s hvězdami se naše chyby a poklesky stávají velmi malichernými (a to je třeba těm druhým stále zdůrazňovat).
Konec kázání, obout pohorky a hurá do lesa - třeba na houby.
A vůbec - říkejte mi Todíku, pro přátele totiž pouze Todík.
