Zatímco generace dříve narozených se snažila co nejdříve osamostatnit, dnešní mladí se drží v pohodlí domova často, i když už je jim hodně přes třicet.
Je „mamahotel“ normální?
Ti, kterým je dnes k padesáti, vzpomínají, jak od osmnácti snili o vlastním bytě a samostatném životě. Mnozí se už v osmnácti brali a měli děti především proto, aby získali byty, protože obce a podniky je tehdy přednostně poskytovaly mladým rodinám. Dnes je tomu naopak. V mnoha rodinách to vypadá tak, že rodiče se chystají na penzi, ale v dětském pokojíčku se stále rozvaluje pětatřicetiletý syn. Výjimkou nejsou případy, kdy si lidé do svého pokojíku nastěhují i partnera či partnerku. Není to ani tak proto, že nemají kam jít. Mnozí z nich by pronájem či hypotéku na byt utáhli, ale doma je prostě pohodlí. Maminka pere, vaří, uklízí, takže se pro tento model už vžil výraz „mamahotel“.
Mnohým rodičům tato situace vyhovuje. Mají doma své milé dítě, byť je to dítě třicetileté, takže mají pocit, že jejich život je stále naplněn. Zejména ženy se bojí okamžiku, který psychologové nazývají syndrom prázdného hnízda. Tedy čas, kdy se děti odstěhují z domu, manželům se blíží penze a najednou mají pocit, že jejich život je jaksi prázdný. A to je špatně, shodují se psychologové. Etapa, kdy je dětem kolem třiceti, má naopak patřit tomu, že si rodiče začnou užívat život. O dítě se už postarali, teď mají před sebou závěrečnou část života. A ta má být odlišná od té, kdy dítě bylo malé. Jinými slovy: Starší generace by se měla začít proti tomuto trendu bránit a dát mladým najevo, že není zdravý.
Pro dobrotu na žebrotu
Jedna přední česká banka dělala průzkum, kdy lidem připadá ideální se osamostatnit. Sedmnáct procent Čechů uvedlo, že až se jim bude chtít, klidně i hodně po třicítce. Třicet dva procent si myslí, že by to mělo být po skončení vysokoškolských studií. Zbytek uvádí, že ideální doba je tehdy, když děti mají na vlastní život dostatek peněz.
„Syn mi přispíval na domácnost měsíčně tisícovku, za to měl každý den navařeno a plnou lednici,“ vypráví šedesátiletá Ludmila z Ostravy. „Já jsem samozřejmě jídlo ještě dotovala ze svého. Peníze nebyly problém, já měla dobré zaměstnání, můj muž také pracoval. Myslela jsem si, že syn prostě
šetří na vlastní bydlení. Pak mi došlo, že jeho každoroční cestování po Indii, Jižní Americe či Mexiku taky něco stojí, stejně jako jeho četné večírky s kamarády. Nešetřil, prostě si užíval. Ani ho nenapadlo, že by se ve dvaatřiceti měl ohlížet po vlastním bydlení. Já byla ráda, že ho máme doma, ale když jsem onemocněla, začaly problémy. Mých patnáct tisíc, které jsem dříve vydělala, rodinnému rozpočtu citelně chybí. Muž požádal syna, aby nám přispíval více a kluk se po třech měsících prostě raději odstěhoval. Má podnájem s kamarádem. Tak teď přemítám, zda s námi tak dlouho nezůstával jen proto, že to pro něj bylo výhodné. Asi mu teď nechybíme, moc nevolá, moc sem nechodí,“ popisuje Ludmila ne moc povzbudivý příběh.
Začněte myslet i na sebe
Podle dalšího průzkumu zůstává v České republice u rodičů přes třicet procent devětadvacetiletých, stejné to je na Slovensku. V Itálii žije s rodiči dokonce až devadesát procent třicátníků, naopak ve Spojených státech odcházejí děti z domova nejčastěji mezi osmnáctým a dvacátým rokem. Tam je to tak proto, že často odjíždějí za studiem do jiné části země a kvůli velkým vzdálenostem nastává stěhování.
Sociologové se shodují, že na tom má podíl nejen finanční situace, ale i tradice. Například v severských zemích, kde je finanční situace lepší a byty pro mladé dostupnější, se lidé osamostatňují po dvacítce, ale v Polsku žije u rodičů plných čtyřiačtyřicet procent třicátníků. Tam za to může ovšem nejen to, že si mladí prostě vlastní bydlení nemohou dovolit, ale i to, že kvůli silné katolické tradici spolu mladí lidé začínají žít až po svatbě a k těm dochází v čím dál vyšším věku.
Je fajn, když si rodiny rozumí a dospělé děti se stárnoucími rodiči dobře vycházejí. Ale v zájmu rodičů je uvědomit si, kde je hranice, kdy si to jen namlouváme, kdy je děti tak trochu využívají a hřeší na nekonečnou rodičovskou lásku. Věk padesát a výše je totiž doba, kdy má člověk myslet především sám na sebe.
