Jako mladík používal výpravčí Bertík Lamač k lovu děvčat oči. Oko je prý do duše okno. Bertíkovy oči byly obdařeny silnými řasami a nahoře lemovány hustým černým obočím. U chlapů je lov očima celkem vzácný. Krásná žena s krásnýma očima a lejzrově řízeným pohledem je však nebezpečná všem mužům. Čumící chlap je většinou pro srandu. Kdo z drsňáků by si maloval řasy.
Bertík pohledy vysílal i přijímal. Vysílal očima signály jako netopýr v jeskyni a hledal směr případného letu. Někdy se signál vrátil, jindy vyšuměl. Jako účastník první celostátní spartakiády v roce 1955 se očima zrovna popásal. Bylo mu třináct a mohl oči nechat na mohutných poprsích žen s kužely. Ke všemu měly tehdy ženy z jednoho Moravského města na seřadišti na prsou domovenky s nápisem Napajedla!
Jak tak rostl, používal upřených pohledů čím dál více. Má to smysl, ovšem jen za předpokladu, že člověk je mladý a krásný. Jakmile je člověk v pokročilém věku už jenom krásný, význam upřených pohledů jaksi odpadá. Oči musí nahradit dobře nabitá prkenice.
Jednoho dne začal vysloužilý playboy Lamač pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho si Bertík nemohl vybavit ten typ. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil k dámě přiblížit. Vyčkával, až bude ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik. Načumněno je dost, na řadu přichází rozhovor. Ozvěna žádná. Bertík mluví a mluví. S dubem už by si byl dávno pokecal. Dáma se po dvaceti minutách zapýří a špitne:
,,Ja nět ad tuda, ja iz goroda Akťubinsk!“
Bertík si najednou uvědomil přítomnost přesídlenců z Kazachstánu ze sousední vesnice.
Přijímaný pohled cítíte. Stalo se to ve vlaku do Brna. Bertík louská oblíbenou literaturu faktu. Najednou mu slova nedávají smysl. Cítí upřený pohled. Diagonálou přes uličku spatří vysílač. Krásný vysílač! Je mladá, krásná, atraktivní. Skoro padesátiletý svůdce Lamač vypne prsa a hřebenem řadí do lajny šedivé vlasy. Číst se mu už nedaří. Záhady Bermudského trojúhelníku blednou před záhadou upřeného pohledu. Pohled pálí. Vtom se žena zvedá. Volně ložené pětky, smyslné rtíky, všeslibný pohled. Bertík už nejenže nečte, začíná mít i potíže s dechem. Najednou kráska stojí před zaskočeným cestujícím...
,,Pane, pomohl byste mi se zavazadlem?“ šeptají smyslné rtíky.
Vlak přijíždí na čtvrtý peron. Nosiče čeká padesátikilový kufr, plný jablek. Autobus na Prahu stojí prý jen u Grandu. Nemusí tak kufr vláčet až na Zvonařku. Nosič vleče statečně těžké zavazadlo. Krasavice cupitá za šlechetným pomocníkem drobnými a koketními krůčky. Nosič se stydí přehodit těžký kufr do druhé ruky. Není přece žádná padavka! Rafinovaně nechá dámu předejít. Za jejími zády pak přehazuje břemeno z jedné ruky do druhé jako horký brambor. Kufr s ním cvičí, nosič poletuje ze strany na stranu. Mravenec a larva. Služebníček, milostivá! Konečně autobus.
Šofér celou scénu pozoruje s neskrývaným zájmem. Když pak oba chlapi rvou těžkou zátěž do schrány pod autobusem, zableskne v šoférových očích škodolibý výraz. Trp kozáče, nebudeš sice atamanem, ale budeš tou krásnou a atraktivní manželkou třeba doma náležitě odměněn.
Nosič těžce dýchá, paní se blahosklonně usmívá. Na tomto místě lze očekávat drobné, v lepším případě políbení střevíčku.
,,Nepůjdeme na kávu?“ zašvitoří madam.
"Nemám zájem, nashledanou,“ loučí se nosič s kráskou. Nemává ani za autobusem. Proč taky. Baví se jen úvahou, který že jiný blbec potáhne ten těžký kufr na konečné toho prokletého autobusu.
V okresním městě usedá Bertík Lamač ke stolečku před cukrárnou. Potkává známou z vesnice, paní Věrku. Čas plyne při příjemné konverzaci. O blahodárný stín se v parném odpoledni stará firemní slunečník. V celé zahrádce sedí u kávy a zákusků jen oni dva. Muž rozvíjí svoji teorii o účinnosti upřených pohledů v životě milovníka. Dává také k lepšímu svůj nedávný příběh s upřeným pohledem a kufrem plným jablek. Najednou vypravěč ucítí pohled. Registruje vysílačku. Tato vysílačka jej ovšem přivádí do stavu beznaděje. Paprsky nevysílá zářivá krasavice, ale Eulálie Čubíková ze Zvonokos.
Takhle končí playboy. Přitahuje už jen zraky opršelých bidel! Jsou u stolku s paní Věrkou sami. Když pomineme lesbické zalíbení bidla v Bertíkově společnici, musí být patrně terčem zájmu on sám.Věruška se zjevně baví. Všimla si upřeného pohledu. V očích má zadostiučiní. Chvíli se popásá na Bertíkových rozpacích.
Zhodnotí náhle situaci a se smíchem pronese jedinou větu:
,,Tak to je soumrak Casanovy!“
