Hned na počátku superexpedice „Jihoafrická republika - Zimbabwe - Viktoriiny vodopády“ jsme zažili následující vzrušující příhodu. Cestovatelku Blanku v noci cosi kouslo, do rána jí výrazně natekla ruka a místo kousnutí silně bolelo. Jako první Blanku prohlédla expediční šéflékařka Vlasta. Konstatovala, že o nic vážného nejde a že se vše během zhruba dvou dnů srovná. Přece jenom jsme však pro jistotu navštívili místního odborníka, který v zásadě Vlastinu diagnózu potvrdil. Blanku to potěšilo a uklidnilo a navíc to výrazně zvýšilo prestiž šéflékařky Vlasty, která se evidentně náležitě zorientovala i v daleké Jižní Africe.
No a aby se nic neopomnělo, navštívili jsme ještě místního šamana. Ale již bez Blanky. Nahlas jsme se všichni sice tomuto kroku smáli, ale v duchu jsme si říkali, že člověk nikdy neví, co tito afričtí domorodí kouzelníci vlastně dovedou. V každém případě šaman potvrdil verdikty obou předchozích doktorů a to nás všechny definitivně uklidnilo! Během dvou dnů otok skutečně zmizel a ruka byla v naprostém pořádku. Já si nemohu pomoci, ale od té doby šamanům do určité míry věřím, minimálně z padesáti procent.
Následně již expedice probíhala zcela hladce, jako po másle. Výrazně k tomu přispěla skutečnost, že na přípravě a zejména na její praktické realizaci se velmi výrazně podílela Marlet, občanka Jihoafrické republiky, která řadu let pracovala na velvyslanectví své země v Praze. Velvyslanec Jihoafrické republiky v České republice mi před naším odletem do Kapského města řekl, že díky Marlet uvidíme věci a místa, která bychom bez její pomoci nikdy neuviděli. Měl pravdu. Mimochodem, do Kapského města jsme letěli přes Londýn. S Marlet jsme se seznámili náhodně na slavnostní večeři v Paláci Žofín. A díky ní jsme kupř. absolvovali fantastickou návštěvu veřejné černošské školy a soukromé kliniky. Ve škole nám malé žákyně a malí žáci zazpívali a zatancovali a potom nás ještě hodný kus cesty vyprovodili. My jeli pomalu s naším mikrobusem a oni běželi několik set metrů za námi a hromadně křičeli „Ahoj!“. Bylo to nesmírně sympatické až dojemné.
Ihned po příletu do Kapského města jsme se vydali na obhlídku tohoto úžasného místa a odpoledne téhož dne jsme se nechali vyvézt lanovkou na Stolovou horu, tento naprosto neskutečný výtvor přírody. Při přípravách na superexpedici jsme od celé řady znalců slyšeli, že nemálo cestovatelů má smůlu. Vyjedou lanovkou na Stolovou horu a vůbec nic nevidí. Prostě všechno je zahaleno do neprodyšného pláště z mlhy. My jsme tento problém neměli. Strávili jsme na Stolové hoře několik hodin a po celou tu dobu nebylo po mlze ani památky. Naopak, nebe bylo bez mráčku a sluníčko zářivě svítilo. Pohled ze Stolové hory se ani nedá popsat. Ten se prostě musí zažít. Je to něco naprosto fantastického.
Do Jižní Afriky nás vyrazila jen malá skupina. 10 cestovatelek a cestovatelů. Jiných superexpedicí se zúčastnilo obvykle kolem 30 účastnic a účastníků. U řady kandidátů na účast v expedici převládl prostě strach z infekcí, bezpečnostní situace, dlouhé cesty, hygienických a stravovacích potíží a podobně. Třeba hned říci, že všechny tyto obavy byly naprosto zbytečné. Procestovali jsme velký kus této nádherné země a podmínky byly všude špičkové. Všude vzorná čistota, perfektní hygiena, vynikající jídlo a velice přátelští lidé. Pro mne byla největším zážitkem návštěva Mysu Dobré Naděje. Jako kluk jsem přečetl spoustu dobrodružných románů a velmi často se zde vyskytoval právě Mys Dobré Naděje. A najednou jsme zde sami byli. Doma mám zarámovanou fotografii naší SuperExpedice právě na tomto mystickém místě.
Přinejmenším stejně na mne zapůsobila i návštěva Krugerova národního parku. Tento park patří naprosto oprávněně k nejúžasnějším chráněným územím na celém světě. Jenom na území JAR zaujímá plochu zhruba 20 000 km2. S budováním tohoto parku se začalo v roce 1898 a pro veřejnost byl otevřen v roce 1926. V parku nás uvítalo nepřeberné množství antilop všeho druhu, viděli jsme velká stáda buvolů, zebry, žirafy, slony, velké dravce a mnoho další nádherné zvěře. Večer jsme se ubytovali přímo v parku v typických domorodých chýších, samozřejmě náležitě upravených pro zhýčkané Evropany a Američany.
Po ubytování jsme vyrazili do několika kilometrů vzdáleného tábornického centra, kde byla úžasná večeře. Pozdě v noci jsme se vraceli do svého tábora. Nejprve nás zastavil obrovský had, který byl natažen přes celou cestu. Poté jsme viděli několik hrochů, šakalů a další zvěře. A potom ro přišlo. Před námi stál nádherný lev a s ním dvě lvice. I když jsme byli poučeni, že lvi obvykle na džípy neútočí, přece jenom jsme všichni cítili takový zvláštní pocit. Trvalo to však jen chvilku. Pojednou se lev otočil, poodešel stranou od cesty a se zvláštním zabručením zamručením se převalil na záda. Místní průvodce to okomentoval slovy, že král zvířat se zřejmě dobře navečeřel a je tudíž v dobrém rozpoložení mysli.
Druhý den jsme pokračovali v cestě parkem. Na oběd jsme se zastavili v kouzelném pralesním středisku. U rozložitého stromu se podával aperitiv. Pojednou všichni od stromu bleskově uskočili, včetně místních. Pouze Eva zůstala a dále filmovala roztomilou opičí rodinku ve větvích. Zaslechl jsem slova: “Ta dáma je ale odvážná!“ Teprve tehdy jsem si všiml malého zeleného hádka, který se svíjel kousek od botasek Evy. Mimořádná odvaha Evy pramenila z toho, že prostě neviděla, jak tento hádek pojednou spadl z větve na zem. Podle dodatečného vysvětlení našeho průvodce nepatřil sice mezi nejnebezpečnější, ale dostatečně jedovatý byl. Dopadlo to však dobře a Eva zůstala hrdinkou dne. No a my jsme pokračovali po tzv. Panoramatické sinici úžasnými Dračími horami, kolem fantastického kaňonu řeky Blyde, do hlavního města JAR Pretorie. Cestou jsme se ještě zastavili u zlatokopů v historickém důlním městečku Pilgrim´s Rest. Po příjezdu do Pretorie jsme byli pozváni na přátelskou večeři k našemu velvyslanci.
Další den jsme z letiště nedaleko Johannesburgu odletěli malým letadlem do Zimbabwe, na letiště ve Victoria Falls. A zde jsme zažili skutečně pohádkovou akci. Za soumraku jsme se nalodili na středně velký člun, který pomalu plul po řece mých snů, po Zambezi a dva vynikající kuchaři připravovali fantastické místní pochoutky. Ty jsme samozřejmě zapíjeli lahodným místním vínem. Kolem členu se to vyloženě hemžilo ohromnými, ale nádhernými hrochy. Já jsem se však nemohl zbavit dojmu, že hroši po nás pokukují dosti závistivě a někteří dokonce zlomyslně. K tomu, čeho jsem se ve skrytu duše obával, tedy převrácení našeho člunu právě z hroší závisti či zlomyslnosti, ale díky bohu nedošlo.
Další den jsme si důkladně prohlédli samotné Viktoriiny vodopády. Je to fascinující pohled, když se člověk dívá na neuvěřitelné vodní masy, které se řítí z 1 700 metrů širokého čedičového srázu do úzké, padesát metrů široké a 110 metrů hluboké propasti. Nakonec jsme se vyfotografovali u sochy známého britského cestovatele Davida Livingstona, který pojmenoval vodopády jménem anglické královny Viktorie.
Naši světoznámí cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka ve své nádherné knize „Afrika snů a skutečnosti“ uvádějí: “Livingstone nevědomky složil k nohám britského impéria obrovské bohatství afrického kontinentu. A proto si také anglická princezna Alžběta okázale zula střevíčky, když v roce 1947 přistupovala ke kamennému podstavci Livingstonovy sochy, aby naň položila věnec díků.“
Jan Žižka pro portál i60
