„Vůbec není schopen sdílet emoce,“ stěžovala si dvaašedesátiletá Helena na svého stejně starého muže. „Zaplatila jsem kurz tance pro páry vyššího věku, četla jsem o něm v časopise, popisovali tam, že se starší páry při tanci krásně uvolní a najdou v sobě emoce, které už léty soužití ztratily. Víš co na to řekl? Že si mám nabrnknout zajíčka, když si chci hrát na slečnu, která chodí do tanečních,“ vyprávěla své dceři.
„Mami, to je šílený nápad. Náš táta, který je nejšťastnější na rybách nebo na své ovocné zahradě, má jít tančit? Vždyť ani nemá oblek. Co tě to napadlo?“
„Hledám zážitky, při kterých bychom se cítili jako pár, měli společné prožitky, sdílení. Žijeme vedle sebe, ale každý ve svém světě. On má ty ryby, zahradu. Já seriály, kurz malování se sousedkama, uklízení, vaření. Ale pak je zbytečné žít pohromadě, ne?“
„Mami, ty jsi zešílela! To se chceš rozejít jen proto, že si neděláte společná selfíčka na výletech?“
Kdo má pravdu? Helena nebo její dcera? Komunikace v rodině, sdílení pocitů a zážitků, to jsou velká témata a každý k nim přistupuje jinak. Některé rodiny se scházejí každý den u večeří a nedělních obědů a živě si povídají. Jinde manželé každý den tráví po svém, večer si každý sedí u své televize nebo počítače a pak zalehnou do oddělených ložnic. Vůbec to ale neznamená, že jejich vztah není pevný, že se nemají rádi. Prostě mají jinou představu a potřebu sdílení společného života než ti, kteří si o všem neustále povídají.
Společnost ppm factum research dělala průzkum, ze kterého vyplynulo, že čtvrtina Čechů sdílí své radosti, starosti a zážitky s ostatními členy rodiny nanejvýš jednou za týden a jen pětina zařazuje rodinné posezení mezi své každodenní rituály. Čeští penzisté žijící v páru spolu komunikují v porovnání s ostatní populací nejčastěji, třetina z nich si spolu povídá nejméně sedmkrát v týdnu i častěji. Naopak každý pátý Čech žijící ve vícečetné domácnosti přiznal v průzkumu, že si s ostatními členy rodiny povídá jen jednou za týden nebo vůbec. Takže zapomeňme na představu, že klasický seniorský pár tvoří dva otrávení bručouni, kteří si už za dlouhá léta společného života vše řekli a teď jen mlčí. Mnohdy jsou na tom mnohem hůř vícečetné mladé rodiny s dětmi.
„Všimněme si, jak často nyní někde sedí mladý pár s malými dětmi, rodiče mlčí a děti každé zvlášť kouká do mobilu nebo tabletu,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. „Odcizení jednotlivých členů rodin je nyní obrovské. Naopak ale své zážitky a pocity otevřeně sdílejí na sociálních sítích s cizími lidmi, svěřují se celému světu, kde byli, co jedli, co viděli, co dělali. Ale sdílet s těmi nejbližšími, mnoho lidí neumí.“
Šedesátiletá Marie má starosti se svým mužem. Vzdělaný pán, který zastával vysokou pozici v hutnickém průmyslu, se po odchodu do penze začal nudit a smysl života si našel v sociálních sítích, umísťování fotografií na internet, zkrátka, vede čilý virtuální život. Marie zatím ještě chodí do práce. „Těšil se, že bude na naší chalupě v Jeseníkách, ale teď ho to tam nebaví. Nudí se tam. Takže neustále vymýšlí hlouposti. Přihlásil se do kurzu španělštiny a zveřejňuje si na facebooku fotky, na kterých se k němu tulí třicetileté spolužačky. O víkendech chodí na turistické pochody a všechny známé zahlcuje maily s fotkama z různých míst, který pokořil. Působí to dost trapně, vychloubačně. Říká, že jsem nemoderní, když to nechápu, protože nyní je normální vše veřejně sdílet. Já přijdu domů z ordinace, kde dělám zdravotní sestru, jsem totálně unavená, takže padnu k seriálu a těším se, až půjdu za dva roky do penze. Nesdílím s nikým svůj život. Je nudný, pracovně náročný, nemám se s čím chlubit. V očích mého muže jsem tudíž nemožná, nudná i já,“ vysvětluje.
Výsledek? Oba manželé se čím dál více odcizují. „Už nepamatuju, kdy bychom si sedli ke společnému stolu a povídali si. Když dám na stůl oběd, manžel si ho vyfotí, zavěsí ho na sociální síť, pak si udělá selfíčko v cyklistickém dresu a mizí na výlet,“ popisuje Marie realitu.
Možná je jejich příběh výjimečný, možná se v něm najdou i další páry. Sdílení totiž může mít hodně podob. Od rozesílání selfíček nad mísou polévky až po pěkný večer, kdy si lidé povídají u láhve vína o tom, co cítí, co by si přáli, co je trápí. Zkrátka, potřebu sdílení má každý jinou a výhodou dlouholetých partnerských soužití je, že spolu obvykle vydrží lidé, kteří se už znají a vědí, co ten druhý rád či nerad. Takže zatahovat do takových dlouholetých vztahů hádky kvůli tomu, že muž rád mlčí na rybách, zatímco žena má pocit, že nesdílejí a proto ho tlačí do tanečních, není příliš moudré. I když, jsou případy, kdy se pak ten mlčenlivý rybář v tanečních rozšoupl tak, že sám objednal další kurz pro pokročilé. A samozřejmě si pak přitom se ženou dělali selfíčka a posílali je přátelům tak často, až dotyční přestali na jejich maily s přiloženými fotkami reagovat.Takže, nezbývá než si přát, nalézt tu správnou míru sdílení.