Sportovec, herec, kaskadér, moderátor. Podobnou charakteristiku Zdeňka Srstky objevíte při zadání jeho jména do počítače. Sedíme v chládku příjemné restaurace v Klánovicích. Je těsně po jedenácté hodině a chystá se jeden z tropických dnů. Pouštím diktafon s tím, že si budeme jen tak povídat. Oba se shodujeme v tom, že máme rádi prostá lidská setkání, při nichž řeč plyne sama od sebe. Proto nepůjde o běžný rozhovor „otázka-odpověď“, bude to spíše povídání.
Rozjímání nad česnečkou
Pan Srstka si objednal svou vyzkoušenou silnou česnečku. Nabízím, že vypnu nahrávání, aby se mohl v klidu najíst. Mávne rukou s tím, že mu to nevadí. Vítám, neboť u dobré krmi se debatí moc dobře. Takže u jídla chvíli zůstaneme.
„Polévka musí být horká, jinak ji nemám rád. Ve slabých hospodských vývarech je většinou jen politá zelenina. Pak miluji zelňačku, samozřejmě držkovku, zabíjačkovou prdelačku, pochutnám si i na rajské či netypické zeleninové. Ale tahle česnečka nemá chybu! Můj tatínek se narodil na Moravě. Pocházel z devíti dětí, neměli skoro nic, pantáta přišel o nohy, bydleli všelijak. A tatínek říkal: Brambory a zelé, živobytí celé! A to mám tak nějak po něm: Jak jde do jídla přidat zelí, neváhám. Tatínek byl řezník. Zajímavé na tom je, jak člověk dřív ani nedocenil, jak nenahraditelné jsou ženy. Mají lepší cit, jsou všímavější a citlivější, mnohdy i dravější, agresivnější. Vím, o čem mluvím, trénoval jsem holky v zápase, i kaskadérky. Ale proč to říkám? Tatínkova maminka všem dětem dala řemeslo. Tatínka poslala na ševce. Ten se za čtrnáct dní vrátil a prohlásil: Já chci být řezníkem, abych se v životě pořádně najedl! Pro nás to pak mělo jednu „závadu“: Na talíři nesměl zůstat ani drobek. To bylo samozřejmě správné, ale vykládejte to dětem. Tenkrát jsem třeba nejedl rád rajskou ani rajčata. Těm jsem přišel na chuť až díky sportu, byla dobrá na sílu, muskulaturu. Nicméně maso mě provází celým životem. Miluji ho stále, ale dnes už zdaleka ne tolik. Spíš jím polévky. V poslední době jsem zhubnul skoro 20 kilo. Přišly různé starosti, nedostatek času. Ale když se mě novináři ptají, co nejraději jím, dostanou odpověď: Bůček, kachničku, segedínský guláš – vidíte tam to zelí?...“
Pitný režim z Moravy
Patrně obvykle následuje otázka: A co pijete?
„Do třiceti jsem pil hlavně čaj a podobné tekutiny. Později už jsem žertoval: Já vám povím takovou krásnou větu z jednoho amerického filmu: Do večera abstinuju, a pak se zleju. Ale vážně: Protože byl tatínek ze severní Moravy, kde nebylo víno, všude v okolí se pálila slivovička. Tatínek pak koupil pozemek s chatou v Klánovicích, abychom měli kam jezdit na víkend. Dnes tu mám azyl a rodičům také každý den děkuji. Slivovice se před lety pálila i tady. Z Moravy jsme ji měli zakódovaný jako lék na všechno, jiný tam krom soli ani nebyl. Pochopitelně jen stopečku. Pamatuji se, jak starší babičky, kterým bylo třiadevadesát, celý den poletovaly po zahradě, okopávaly a vždycky na chvíli zmizely, seběhly do sklípku a daly si malou štamprličku. Koneckonců mi tuhle radu udělil i jeden renomovaný lékař: Pane Srstko, ve vašem věku už je dobré, když se ráno vzbudíte, dát si na lačný žaludek panáčka čistého alkoholu, aby správně nastartovalo srdíčko! Občas dostanu dobrou dvaapadesátku z Moravy, tak si někdy trošičku s manželkou dáme“.
Svaly nesmí zahálet!
Jídelníček a pitný režim nás provází nejen každým dnem jako jeho běžná součást, ale narážíme na ně prakticky všude ve sdělovacích prostředcích i všemožných studiích. Vše doporučované nicméně závisí na každém jedinci, který si vybere to své. Univerzální recept neexistuje, přesto lidé, kteří srší vitalitou i hodně po pětasedmdesátce mají jedno společné: zakódovanou dobrou náladu, aktivitu a pohyb. Zdeněk Srstka, byť už více než osmdesátník, není výjimkou.
„V chatě jsem si postavil tělocvičnu či spíše posilovnu. Teď už zase poctivě posiluji. Když jsem zhubnul na současných 94 kg, svaly pochopitelně začaly atrofovat. Určitý trénink je bezpodmínečně nutný. Prostě nenechat svaly zahálet!“
Chcete mě?
Zdeňka Srstku zná téměř každý také z pořadu ČT „Chcete mě?“ Vysílá se nepřetržitě od roku 1995, Zdeněk do něj vstoupil jako moderátor o tři roky později. Otcovské řemeslo kvůli lásce ke zvířatům podědit nemohl.
„Jeden týden točí paní Kubišová, druhý já. Dříve se točilo jen o pejscích a kočičkách, nyní je pořad rozšířen o ptáčky, čolky, žáby a další zvířátka. Nesmírně cenné jsou i názory a rady veterinářů. Divák tu najde více rad pro chovatele, stávající i budoucí. Jezdíme samozřejmě do útulků, psů i koček je tu bohužel čím dál tím více. Důvodů je více. Starší majitelé umírají nebo odcházejí do různých pečovatelských domů či léčeben, kde zvíře mít nemohou. Ale také se stává, že se lidé odstěhují z bytu a psa tam nechají. Bohužel jsou schopni i jiných neuvěřitelných zvěrstev. To pochopit nelze.“
Zvíře ovlivňuje cítění
Hovořím-li s provozovateli útulků, dozvídám se mimo jiné, že zvířata kopírují i agresivnější prostředí ve společnosti. Mnohá jsou často nezvladatelná...
„Povím vám to takhle: Zvíře vycítí všechno. Já lidem říkám: Pejsek i kočička vědí víc než my. A co je nejhorší? Lidé si pořídí pejska a vůbec nevědí, koho si kupují. Třeba honicího psa či malamuta, který se musí nejméně dvakrát denně proběhnout aspoň na hodinu. Pokud tomu tak není, zvíře trpí. Nebo foxteriéra, ten je zase divočejší. Chce to výchovu a něco o ní vědět, jinak zkazíte všechno, na co si vzpomenete. Zvíře nesmíte vychovávat s použitím rány. Kdo z budoucích majitelů se zvířaty vyrůstal, dobře ví, jak se mu při laskavém přístupu tvoreček otevírá. Při spolužití nesmí chybět porozumění. Určitě je dobré, aby si rodina s malými dětmi opatřila zvíře. Na citový vývoj dítěte to má obrovský vliv! Takto získaný cit potom funguje i ve společnosti. Když zvíře nemáte rádi, dá vám to najevo. Pamatuji si na jeden ukázkový příběh. Navštívili jsme s kamerou zařízení, kde byli pod uzavřením problémoví mladí chlapci. Vychovávali je tak, že jim přidělili pejska. Jeden frajírek toho svého zrovna moc rád neměl, a ten mu to také dal najevo. Najednou se ukázalo, jak je ten kluk osamělý. Nakonec pochopil, že se k psovi musí chovat slušně, aby vůbec s někým mohl komunikovat, čímž se jeho povaha přece jen korigovala“.
Blbej dědek z Počátků
Přehled filmových i televizních rolí a roliček Zdeňka Srstky vydá na stovky, přestože profesionálním hercem nikdy nebyl a živil se běžnou prací. Poznal život z mnoha různých úhlů a jeho nefalšované člověčenství je cítit na první pohled. Jednu z posledních rolí vytvořil v seriálu Doktoři z Počátků.
„Na tenhle seriál rád vzpomínám. Začal krásně telefonátem: Pane Srstko, nechtěl byste si u nás zahrát? No proč ne, říkám. No jo, ale nebudete se na nás zlobit, že starýho dědka? Proč bych se zlobil, vždyť už na to mám věk! Jenomže jsem zvyklý docela často mluvit podle svého. Tady to bylo přesně nalinkované. Všichni byli zvědavi, jak to dopadne. No, snažil jsem se. Ale ty své úchylky jsem tam stejně zařadil. Skriptka jen občas podotkla: Pane Srstko, ale to bylo jinak. Mohl jsem jen reagovat slovy: No to já přece vím taky! Nezatloukal jsem. Ale úvod a závěr jsem držel. Mám okamžitou paměť, přečtu si arch papíru a můžu mluvit. Ale občas si něco pozměním. Bylo to fajnový! Měl jsem dokonce svoje oblečení, staré něco přes 40 let, mundúr ze zahrádky. Jednou mě před obchodním domem zastavil pán se slovy: Pane Srstka, vy jste úžasnej herec, vy se mi tak strašně líbíte. Vy tak skvěle hrajete toho blbýho dědka! Herec jako řemen! Já mu na to: Šéfe, to nemusím hrát. Já jsem blbej odjakživa! Jsem rád, že jsem lidi pobavil. Seriál se točil v Pyšelích, v krásném městečku, kde každý den ručně natahují kostelní hodiny. Miluji sice odkaz otců, ale mít velké peníze, koupil bych si na zdejším náměstíčku domeček se zahrádkou. Vyjdete kousek do kopečka a rozprostře se vám nádherná vyhlídka do okolí“.
Na závěr našich rozhovorů či povídání se obvykle ptáme, co by našim čtenářům zpovídaný vzkázal. Zdeněk Srstka odpověděl zcela spontánně: „Lidi, mám vás rád!“ Tato pouhá čtyři slova vypovídají za vše. Kéž by nás takových byla většina!
Zdeněk Srstka, 26. 9. 1935
V roce 1957 získal na ME bronzovou medaili ve vzpírání, v trojboji pak vybojoval 9. místo na LOH v Římě (1960). Druhé manželství uzavřel v roce 2008 s paní Alenou Dvořákovou (paní Alenka krásně maluje, v dohledné době vás seznámíme i s ní). Z prvního manželství má syna Jiřího, právníka, v současnosti ředitele občanského sdružení Dilia.
Nejznámější filmové role: Limonádový Joe aneb Koňská opera, Ať žijí duchové, Rozpuštěný a vypuštěný, Marečku, podejte mi pero!, Adéla ještě nevečeřela, Kulový blesk.
Seriály: Četnické humoresky, Sanitka, O zvířatech a lidech, Doktoři z počátků
