Letos jsem dovolenou trávil chudobně. Dva měsíce jsem pobýval sám, na chatě a vařil si.
Vesnice už je letos vylidněná, mladí odešli za chlebem – prací do Prahy, Německa a Ameriky. Po návsi už nepřeběhne slepice, ani pes. Natož lidé!
Musel jsem se smířit jen s živočichy. Po koberci mi lezli slimáci. Bál jsem se uklouznutí a případného pádu po nich.
Myšky jsem krmil denně, jedovatými granulemi. Už jim asi nechutnaly, tak mi je přes noc všechny nanosily do boty.
Sršně se mi lepily na mucholapku a pak, ulepené, mi padaly do kávy.
Menší povznesení mi přinesla kolemjdoucí mladá srnka. Z okna jsem na ni dělal „puťa- puťa“, jako městský jinak neumím! Raději přede mnou utekla dírou v plotě.
Večer mi vlétl do „salonu“ netopýr. Kroužil rychle kolem lustru, nakonec sám vylétl oknem.
Aby nebylo přírodních zážitků málo, zadíval jsem se do otevřených dveří.
Věřte, nevěřte, stála mezi nimi ryšavá mladá liška. Dívala se nechápavě, ale klidně na mě. Také jsem na ni udělal „puťa- puťa“. Odběhla sama, bez kousání.
Konečně se z návsi ozval řev manželského „hlubokého citového vztahu“. Soused Hlušec se přel se svou „kyselinou“. Ona křičela:“ty mi prodáš tenhle můj barák“! On:“neprodám“!
To vše byla ale jenom jejich předehra. Další, to drsnější, ale proběhlo až v budově.
Sdělila mu, že už dalších 10 let ho v nezaměstnanosti živit, nebude! Půjde prý sama do předčasné penze! „Trochu“ se ho to dotklo. Rozbil jí ústa, do krvava! Utekla zkrvavená ven, na náves a tam se všem ukazovala. Vesničané na Hlušce zahořkli, přestali se s ním zdravit a vůbec s ním mluvit!
Jejich spor pokračuje tím, že ona zase chodí do práce a živí dál nezaměstnaného líného manžela.