Jan Neruda - Vším jsem byl rád
Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou jako s míčem,
že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem,
že se mnou ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvetě,
že padl jsem a vstal zas nastokrát -
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.
Mám to jinak než Neruda.
(Prosím, brát s nadsázkou)
Narodila jsem se jako holka. Už to byl omyl, protože jsem zlobila jako kluk. Ve škole taky nic moc. Krasopis mi nic neříkal, počty šly ztuha, ale zálohované lahve od octa jsem si uměla dobře spočítat (za mého dětství byly vratné). Byla jsem vedoucí party kluků, která je vybírala z beden s vinnými lahvemi na dvoře vinařských závodů. Usoudila jsem, že to je vlastně záslužná práce, protože se tam zbytečně motaly. Byla to prachobyčejná krádež, což mým rodičům vysvětlil vedoucí samoobsluhy, který nám za ty lahve vyplácel po koruně. Rodiče to pak „vysvětlili“ mně.
Na střední zemědělské škole jsem taky byla omylem. O zemědělství jsem nevěděla zhola nic a manuální práce, obzvláště ty s motyčkou, mě děsily. Tato škola ve mně dostala absolutně neperspektivního studenta, kterého využívala pouze při socialistických recitacích. To mi šlo a jde dodnes. Básně se na stará kolena hodí při oslavách a retro zábavách. Při jejich recitaci „uchvacuji“ a sklízím obdiv.
Na vysoké škole jsem pokračovala ve své zemědělské kariéře. Nebylo tenkrát jiné cesty. Má tužba, stát se učitelkou tělocviku, zmizela v nenávratnu s politickým přesvědčením mého otce. Mám pocit, že pak raději zemřel, aby svým dcerám nestál v cestě za štěstím. Ale to už mě JZD zcela pohltilo. No, a jestli jsem byla něčím opravdu nerada, tak účetní prasat. Ve škole jsem se naučila, že prasnice je samice a ne 122 100, kanec byl pro mě samec a ne 122 200, takže si dovedete představit, že jednotné zemědělské družstvo na konci účetního roku řešilo, proč má mít o jednoho kance víc, a proč jim samice přebývá. A protože, co je psáno, je i dáno, ještě dva roky po mém odchodu trvalo, než si v kotcích udělali pořádek podle mých účetních záznamů.
Pak se zdálo, že mi pšenka pokvete v informacích. V době, kdy počítač zabíral dvě obří místnosti a představa internetu byla tak vzdálená, jako teď využití zakoupených parcel na Měsíci, jsem se stala součástí informačního systému Ústavu vědeckotechnických informací. Tam jsem měla nakročeno mít konečně svoji práci ráda. Hledala jsem klíčová slova v odborných článcích, zpracovávala anotace a ručně tvořila mechanický „google“. Práce poučná a myslela jsem si, že i užitečná. Ale jen do té doby, než za mnou začali chodit mí pedagogičtí kolegové, proč dělám (podle nich) tak neužitečnou práci a proč raději neučím. Pedagogické vzdělání jsem si poté, co už otec nefiguroval v mých osobních spisech coby nepřítel socialismu, dodělala. Takže hurá, už se nebudu vzdělávat, budu vzdělávat jiné.
Do dnešního dne mám pocit, že jsem nevzdělala ani jednu ovečku. Na ekonomické škole totiž nikdo nechtěl vědět, kolik hnoje se dává na hektar. Dokonce je ani nezajímala fylogeneze ječmene. A tak i kdybych mohla být v této práci spokojená, má neužitečnost mi to opět nedovolila.
Přesto má kariéra strmě stoupala, až jsem se stala ředitelkou školy. Po počátečním „honění ega“ mi klesl hřebínek a já zjistila, že jsem zase u práce, kterou dělám nerada. Rozdávání výpovědí, podlézání sponzorům a žebrání o studenty mě opravdu nenaplňovalo. Přes to jsem to čtyři roky vydržela. Nabourala si zdraví, vyrobila několik nepřátel a sebevědomí jsem poslala do nejnižšího patra.
Přesto jsem nikdy nezoufala. Věděla jsem, že se dočkám. No a teď už je to tady. Konečně jsem dospěla k tomu, čím jsem ráda. A velmi. Starobním důchodcem.
