Už si jen chci lehnout k tatínkovi do hrobu…
V pět ráno jsem vstal,….a šel jsem na stolici!
Bydlel stejně jako my, na obyčejném pražském Žižkově. Z jeho bytu ale sršela noblesa a bohatství. Také tu byl vidět jeho zřejmý cit pro umění. Na zdech visely obrazy a v regálech proskleného nábytku se blýskaly stříbrné a zlaté medaile.
Přišel jsem k němu tak, že se stal mým kmotrem. Po něm jsem při křtu dostal v roce 1945 druhé jméno Josef. Moc jsem si s ním nerozuměl ani později. Byl mezi námi velký věkový rozdíl. Začal jsem ho vnímat, když už byl v předčasném důchodu. Já tehdy ani ještě nebyl v pubertě, zatímco on byl už dvakrát ženatý. Žil jen svou minulostí.
Docela dobře se za dlouhé chvíle v penzi realizoval hraním v komparsu studia Barrandov. Zvláště se filmařům líbila jeho vysoká postava, germánská lebka a úplná pleš. Jednou dostal roli kardinála, odsuzujícího na smrt Jana Husa! Byl na tu postavu celoživotně pyšný! Měl takovou pleš, že chodil k holiči s „kloboukem na hlavě“.
Při návštěvách mi dával úplně novou a nepomačkanou bankovku, desetikorunu. Byla docela rovná, rovnou, z tiskárny či banky.
Jednou mi dal svůj starý německý fotoaparát. Měl jsem z něj obrovskou radost. Tehdy se tu nedaly fotopřístroje koupit. S darovaným foťákem jsem se už cítil dospělejší. Úzký cívkový film měli tehdy všude a docela levně.
V důchodu se nudil od rána do večera, po desítky let! Nevěděl, co celý den dělat. Tak se těšil alespoň na tehdy černobílé televizní zprávy. Celé odpoledne o nich netrpělivě mluvil. Povídal si: „Už budou zprávy, už budou konečně zprávy!“ Zanechal hovoru a díval se na obrazovku, s vytržením. Pak televizor vypnul a mluvil dále. Když jsme se ho po jejich zhlédnutí s matkou ptali, co v nich právě bylo, říkal s prkennou tváří, že to už zapomněl!
HŘBITOV
Měl už jenom jeden životní sen. Lehnout si do hrobu, ke svému tatínkovi! Byl ale proklatě zdráv a „zubatá“ ho pořád nechtěla! Musel tu dožít až do svých osmdesáti pěti let! Zdraví si také upevňoval celoživotním kouřením! Celé dny se procházel kolem tatínkova hrobu, uvnitř Olšanských hřbitovů. Spadl-li list či jiné smítko na tatínkův hrob, hned ho odstranil. I několikrát denně. Chtěli-li jsme s ním mluvit přes den, nemuseli jsme jít až k nim domů. Našli jsme ho na hřbitově! Tam mu asi bylo nejlépe. Tam se spokojeně procházel hodiny kolem hrobu svého otce. Krmil a povídal si s veverkami. Bloumání po hřbitově si také krátil tlacháním s vdovami. Ty mu vyprávěly, jak vzácného člověka pohřbily, v blízkosti hrobu jeho tatínka. Tvářil se chápavě, a tak mu o bohatství jejich života vyprávěly dále. Z hřbitova se denně vracíval plný dojmů. Ty pak doma podrobně vyprávěl. Třeba, jak ten den nakrmil další veverku.
Předlouhý důchod si krátil hledáním lanýžů. Nacházel je v blízkých parcích i na hřbitovech. Hledal je svým čichem. K vydloubnutí používal hůl – špacírku. Tou houbu vydloubl a přinesl domů. O jejím dalším osudu už nechtěl slyšet.
Na Olšanských hřbitovech měl lepší zábavu než doma s manželkou. Jednak si podrbal s vdovami, dále si ochočil zdejší veverky. Ty mu braly z ruky jím přinesené oříšky. Pamatovaly si ho. Pak o té jejich přízni každému stručně vyprávěl. Jak je milován, alespoň těmi hlodavci.
S první manželkou se rozvedl už v meziválečném období. Nemohla na něj zapomenout. Jednou večer za ním přišla až do bytu a zeptala se ho, zda se k ní vrátí? Odpověděl, že nikdy! Vytáhla z kožešinového „štuclu“ pistoli. Tou na něj namířila. Duchaplně ale přiskočil a zbraň jí z ruky vykroutil. Pak už k němu nikdy nepřišla.
Poletka, byla jeho druhá manželka. Ráda si olizovala prsty.
Trochu také ochořel. K stáru musel jít s hemeroidy k lékaři. Musel po nadměrném vysedávání v penzi na operaci. Když tak čekal v čekárně, dozvěděl se od ostatních čekajících pacientů, že lékaři - specialistovi na tento orgán se říká doktor „Prdelka“. Později se dozvěděl, že se tomuto oboru říká učeně kolonologie!
Ve volných chvílích rád a podrobně vyprávěl trapný příběh o své příbuzné z první republiky. Ta byla manželkou československého velvyslance v USA. Ve Washingtonu, Ta se jednou procházela za slunného nedělního odpoledne poklidně a pomalu s elitou světového diplomatického sboru. Loudali se po nábřeží řeky. Všichni byli svátečně oblečení a ušlechtile konverzovali. I naše paní velvyslancová se důstojně přidržovala manželova rámě. Nikde v okolí nebyl strom, ba ani keřík. Panička snědla k obědu něco ostřejšího a to chtělo okamžitě ven! Nebylo kam se skrýt! Musela to udělat na místě, jako zvíře! Před zraky diváků! Někteří se tvářili, jako by ani nic neviděli. Přesto náš „attaché“ nebyl z tamní diplomatické ostudy odvolán! Vzali to jenom jako obyčejné a lidské.
BYT
V zamčeném baru měl pečlivě uložené veliké, stříbrné a zlaté jubilejní mince státníků. Byl na nich Masaryk, Beneš, ba i Stalin. Když odemykal bar, kvůli nalití si „stopečky“ kořalky, obřadně a s úctou nám je ukazoval. Pak vše pečlivě zamkl a klíč si vložil do kalhotových kapes.
Vlastnil jen prvotřídní věci. Třeba fotoaparát Foxtender, zlatou tabatěrku, zlatý zapalovač a stříbrný či likérový servis.
Vážil si Hrobu Neznámého vojína z první světové války. Ten byl v Praze ve Staroměstské radnici. Byl ale v její, před válkou ještě nezničené části. Později měl fotografii tohoto hrobu na čestném místě v bytě. Dlouze a mlčky se na něj dívával, i když mu nikdo ve válce nezemřel. Sám byl ale nevoják.
KUŘÁK
Byl silný kuřák. Cigarety měl ve zlaté tabatěrce, vždy vzorně urovnané. Doma při naší návštěvě si jednu vytáhl a zapálil ji zlatým zapalovačem. Nenuceně si i před námi nekuřáky zapálil. Chutně vtáhl a vypustil modrý dým. Mně to jako mladému klukovi – nekuřákovi hrozně zapáchalo! Nenechal se odradit a s chutí cigaretu dokouřil, až do konce!
V důchodu, asi v sedmdesáti letech, kouřit přestal. Povídal nám, že kouřit po celý život bylo nesmyslné! Přesto ale ještě míval cigarety doma. Občas to na něj ale přišlo a zapálil si tak půlku cigarety, třeba už v pět ráno na WC. Tu ale nedokouřil, rychle ji hodil do mísy a hned mu střeva začala bouřlivě fungovat. Prokouřil celkem padesát let svého života. V době kouření si po každé cigaretě vyjímal zubní protézu a pečlivě si ji nad umyvadlem kartáčkem vyčistil. Ten pohled byl pro mne skoro nechutnější než to jeho vlastní kouření.
MLUVENÍ DOMA
Uměl mluvit přesvědčivě a důrazně. Používal pauzy, i v jednotlivých větách. Začal třeba větu: „Vstal jsem v pět hodin ráno……a šel jsem na stolici! Potom jsem se ……vykoupal“.
POLETKA
Jeho druhá žena Poletka šla jednou večer do žižkovského kina Jiskra. Před kinem byl park, přes který si zkrátila cestu. V roští ji obstoupila skupina mladíků a vytvořili kolem ní kruh. Z kalhot na ni najednou všichni vytáhli své mužné zbraně. Čekala okamžité a strašlivé znásilnění. Vlastně by ani nebyla proti! Jaké bylo ale její zklamání, když ji místo znásilnění pomočili, od hlavy až k patě. Vrátila se domů mokrá. Potom si doma trpce manželovi stěžovala. Hořekovala si všude a všem, jak podivně úchylní, jsou ti žižkovští mladíci!
HOVOR S NÁVŠTĚVAMI
Když jsme se ho ptali v jeho osmdesáti pěti letech na zdraví, říkával, že je jako to jablíčko. „Zvenku vypadá dobře, ale uvnitř hlodá červ!“ Skutečně vypadal dobře. Neměl vrásky. Pleť měl hladkou, stejně jako pleš. Nikdy se ani nepousmál. Držel stále prkennou, úřední tvář.
Rád nám vyprávěl o tehdejším pražském luxusním hotelu Alcron. V padesátých letech byl nedostatek veškerého zboží. I potravin! Obdivně jsme hovořili právě o tomto hotelu. V něm prý však bylo pro cizince všeho dost! Číšník se jednou chlubil cizinci, že mu splní jakékoliv přání. Host si tedy poručil sloní ouška na cibulce. Číšník odešel a za chvíli se vrátil s omluvou, že hostovu přání nemůže vyhovět! Host vítězně vzkřikl – „nemáte sloní ouška !“ Číšník odpověděl: „sloních oušek je habaděj, ale nemáme cibulku!“
KNIHAŘ
Kmotr byl vyučený knihař, vázal ale jen vzácnější knihy. Jinak a později byl vysokým a dobře placeným úředníkem na železnici.
DOMA
Své druhé ženě říkal Poletka. Tu už jsem zažil. Já, kluk jsem k nim chodil na návštěvu, večer, s matkou. To už býval i on doma a netoulal se po hřbitovech. Při nudné konverzaci o ničem uměla manželka před našima očima udělat kuchyňské zázraky! Měla v kuchyni už tehdy moderní kuchyňské stroje. Posílal jim je ze západního Německa kmotrův emigrovaný syn. Pro mne bylo mnohé v její kuchyni v té době úplně neznámou novinkou. Například plynový sporák a elektrický mixér. To mít doma, byl v té poválečné době téměř zázrak! Manželka s námi chvilku tlachala, pak vstala a šla na své smysluplné místo, do kuchyně. Začala si hlasitě napovídat. „Teď nasypu mouku, rozklepnu tři vajíčka, přisolím to, rozmixuji, naliji na plech, pomažu marmeládou, zaroluji to a dám na talíř!“ Pak nám to podávala na svátečních talířcích. Ještě, než se těsto dopeklo, přišla Poletka mezi nás, v ruce s nádobou od těsta. Začala si pečlivě olizovat jednotlivé prsty. Třeba i dvakrát dokola. Takovou lahůdkou bylo pro ni syrové těsto! Viditelně a hlasitě při tom mlaskala. Nepřestávala mluvit o ničem. Já a moje matka jsme se styděli za naši rodinnou technickou zaostalost! My jsme takové kuchyňské vybavení neměli. Pokrok, plyn a elektrický mixér pro nás, obyčejné žižkováky, přišel ale až o pár desítek let také. Předtím jsme měli jen topení na uhlí, elektrický vařič, a teprve později i elektrickou troubu. Příbuzní emigrantů nás předběhli o třicet let, ať už se to jmenovalo třeba poražené poválečné Německo,
Oni měli v bytě už tenkrát svítiplyn, tehdejší novinku, jen pro ty bohaté! My, nemajetníci plynového rozvodu, jsme často hovořívali o tom, že je-li v bytě plyn, je mastný! Pak se prý musí byt častěji malovat!
Byli bohatí jen proto, že se jeho syn vystěhoval už v průběhu druhé světové války do válčícího Německa. Po konci války jim pak posílal západní marky. Poletka na rozdíl od kmotra celý život pracovala. V nakladatelství, kde byla zaměstnána, se pěkně nadřela při přenášení těžkých knižních štosů. Budiž jí ku cti, že ty přenášené knihy nikdy nečetla! Ze zaměstnání přicházela s čistou hlavou a doma už tehdy provozovala kosmetické krášlení na vlastním obličeji. V poklidu. I ona neměla žádné vrásky.
Poletka mu neustále skákala do řeči. Už po jeho každém druhém slově! Začala na to slovo dlouhý monolog. Hned zmlkl. Prakticky se svým mluvením „vystřevňovala“. Sklopil hlavu stranou, zmlkl, zavřel oči. Někdy mu ze zavřených očí kanuly slzy. Když skončila, pokračoval ve svém, dříve započatém hovoru. Sám, ale zase jen do druhého slova. Znovu mu skočila do řeči a vše se opakovalo. Zakládal si na svém přesném a důrazném vyjadřování. Při jejím slovním výlevu hned však přestal mluvit. Pak chvíli mlčeli oba. Potom on začal opět mluvit, aby dokončil předchozí myšlenku. Opět začala mluvit ona. Zase zmlknul. Jeho dramatická pauza byla teď už ale delší. Nadechl se a chystal se svou původní myšlenku rozvinout. Ani teď mu ji neumožnila doříci! To už se viditelně rozplakal. Slzy si zakrýval dlaní. Ona odešla do kuchyně dopéci piškot; a on se opět nadechl k hovoru. Kibicovala mu i z kuchyně! Seděl vzpřímeně a čekal, až ho Poletka konečně pustí ke slovu. Přesto to s ní vydržel třicet let. Nakonec, jako manželka ona byla skutečně vzorná!
Poletka mne při návštěvách líbala jako nezletilého kluka více než jako teta! Nerad to viděl.
PROCHÁZKY
Někdy si v neděli odpoledne zašel do zahradní restaurace na pivo. Tam si zapálil a dal se s někým neznámým do řeči. Hecovali se vzájemně. Pak se spolusedícího zeptal: „Umíte vyfouknout kouř uchem?“ Neznámý nevěřil a chtěl, aby mu to předvedl. Vsadili se. Pak si kmotr dal notného „šluka“, pozvedl pivní půllitr, a jeho skleněným uchem ho vyfoukl. Nastala pak hádka, jak a kdo tu sázku vůbec vyhrál?
BYT
Měl v nábytkové stěně zabudovaný bar. Tam měl dobře zamčené peníze i kořalku. Zamykal to vše před vlastní ženou! Peníze by utratila a kořalku mu vypila! Odemykal ho jenom před hosty. Pak ho hned, k nelibosti své Poletky, zamkl. Klíč od baru nosil vždy v kapse svých kalhot. V noci si ho ukládal pod polštář!
Na zdi měl zavěšené dřevěné starožitné hodiny. Lahodně bijící. S mosazným kyvadlem a na natahování klíčkem. Když na něj manželka nekonečně mluvila, beze slova vstal a klíčem je natáhl. Vrátil se mu tím klid do duše. Při hlasitém kroucení klíčem mohl alespoň na chvíli sluch od ní odpojit!
KNIHAŘ
Vyučil se uměleckým knihvazačem. Vázal za mnoho peněz, ale jenom ty nejlepší zakázky. Vázal do pravé kůže, se zlacenými prolisy a se zlatou ořízkou. Přesto se většinu života živil jako úředník na státní železnici, knihy vázal jenom jako melouchy. Na železnici měl po válce problémy. Za Němců posílal na nucené práce do Německé říše jen mladé a svobodné muže. Musel je jako drážní úředník vybírat právě on! Po válce mu to připomněli, a tak musel odejít do předčasného důchodu. Nijak netrpěl nedostatkem peněz. Státní penze byla vysoká a emigrovaný syn mu je z Německa posílal na přilepšenou. Všechny poválečné novinky /po roce 1948/ měli hned doma, na Žižkově.
Jako knihvazač se prací doma nepředřel. Věděl, že klihy musí dobře a dlouho zasýchat. Několik dnů tedy odpočíval v bytě v sedě, a vyprávěl návštěvám, že právě zpracovává zakázku. Nikdo ani nedutal. Natož, aby se ho zeptal, proč stále nic nedělá.
V základní škole jsem i já absolvoval knihvazačský rychlokurz. I já jsem si v něm svázal jednu bezcennou knížku. Pak jsem mu ji pyšně přinesl ukázat. Zadíval se na mou práci a mlčky se rozplakal. Už neřekl ani slovo! Byl jsem jeho zneuznáním zklamán. Potom začal diplomaticky hovořit o něčem jiném.
Rád vzpomínal na zakázku knižní vazby Ústavy Československé republiky. Nakonec ji ale nedostal, neměl správný původ!
NÁVŠTĚVY
Jako slušní příbuzní jsme se večer navštěvovali. V bytech a třeba dvakrát týdně. Při návštěvách si dával paňáka ale jenom „stopečky“!
Jako dítě jsem mu jednou posílal pohled. Adresu jsem sice napsal správně, ale na text jsem zapomněl. Vyčítal mi to celý rok!
Chtěl mi k stáru odkázat svůj byt.
Neznal úsměv ve tváři. Byl stále připraven na zamračení. Úsměv u něj vůbec nepřipadal v úvahu.
Držel prkennou tvář a nikdy se před lidmi neusmál.
Mluvil, jen když měl co říci. Myšlenky si nejdříve rozmyslel a v duchu řekl nanečisto. Za to jeho žena chtěla pořád mluvit, ale neměla o čem. Třeba on začal mluvit: „Včera jsem…“. A ona já taky včera….“. Dnes...
U nich v bytě vysedávali různí hosté. Byli z lepších kruhů, znalí meziválečné americké kultury. Hovořilo se tu o amerických filmech a slavných hercích.
BYDLENÍ V JEHO PRVNÍM BYTĚ
V bytě, se svým otcem, mistrem na dráze, si po večerech vedli nekonečné hovory. Hovořili ušlechtile a kladli si složité kancelářské otázky. Oba si při tom zapálili. Ten mého kmotra obdivoval, byl to přeci státní úředník a nemusel se bavit jen s dělníky! Dělníci jsou prý jenom sprostí, zlí a mají špínu za nehty! Rodinný kmet byl strojmistrem v blízkém železničním depu. Kladl mu různé dotazy. Po otázce následovala dlouhá kmotrova pauza. Uměl na vše odborně a přesvědčivě odpovědět.. Pak teprve odpověděl přesnými a stručnými větami. Vydrželi tak hovořit do pozdní noci. Na závěr otázek a odpovědí si dávali před spaním šláftrunk-kořalku, vždy ale jen v množství „náprstku-slzánka“. Ženské tehdy doma směly jenom poslouchat, vmísit se do hovoru mužů - jejich živitelů bylo nemožné! Při mluvení se hodně kouřilo. Dýmky, doutníky i cigarety. V jediné, vytápěné místnosti bývalo tak nahuleno, že nebylo vidět na pár metrů. Posedávající ženy, nekuřačky z množství dýmu slzely.
Ještě tehdy žil můj dědeček, znalý zvyklostí meziválečného období. Znal slova z tehdy ještě používané Pragerdeutsch – schlaftrunk, třeba To je pití kořalky před spaním, který si svým synem, úplně plešatým, ale urostlým úředníkem na dráze spolu dávali na dobrou noc. Dědeček si dával objem likéru 1 náprstek, syn jen také tolik.
ÚPLATKY
Už tehdy uměl pracovat s úplatkem. Zvláště si zakládal na podplácení domovnic. Ty pak o něm šířily dobrou pověst. Úplatek dával i kominíkovi, prý aby mu dobře protáhl díru v komíně. Oba se při tom tvářili smrtelně vážně. Byly to dobře investované peníze!
Každý měsíc dával z důchodu domovnici úplatek. Prý aby mu uklidila i pod rohožkou. O trochu smetí mu nešlo. Stejně nebylo vidět. Spíše mu donášela drby a dobře ho pomlouvala v uličním výboru.
HOLIČ
Už od padesátého roku života měl pleš. Lebku měl protáhlou a pleš mu docela slušela. Ani on z nedostatku vlasů neměl mindrák! Byl s ní smířen. O své pleši mi vyprávěl jeden svůj příběh, z holičství. Přišel k holiči jen se třemi vlasy na hlavě a žádal si je ostříhat a dobře učesat. Holič mu jeden vlas vytrhl a omluvil se, pak mu utrhl i druhý vlas. Kmotr se urazil a vyběhl ven se slovy: „Vy byste mě ještě úplně rozcuchal“! Přesto mu pleš slušela. Byl už tak dávno první, tehdejší skinhead!
OBLÍBENCI
Moc jich neměl. Hudbu neměl příliš rád. Když se na obrazovce objevil zpěvák Haken, s hlubokým hlasem, tak si ho poslechl, vždy a rád. Obdivoval jeho mužný projev. Při jeho televizním zpěvu neusínal!
Dalším, koho obdivoval, byl prezident Masaryk. V čistotě a lesku uchovával jeho knihy, i jubilejní mince. Všude v bytě měl jeho sochy, ve skleníku jeho medaile. Ty pravidelně leštil. Obdivoval bývalého prezidenta Masaryka a s jeho obrazy a knihami. a jubilejními medailemi měl vyzdobený byt. Občas citoval z jeho knih, moc ale jeho filosofii nerozuměl. Ani posluchači, na návštěvách, se o dávno už nepoužitelných myšlenkách nechtěli bavit. Měli jsme jen ty obyčejnější starosti obyčejných lidí!
DO ZÁPADNÍHO NĚMECKA
V hluboké totalitě si zajel vlakem do západního Německa, za pro pracující neprůjezdnou železnou oponu. Jako penzistovi mu v tom minulý režim ani nebránil. Německy uměl už ze školy. Byl bývalý železniční úředník, a tak měl jízdenku skoro zadarmo. Parní vlak do Norimberku dojel jen za pár hodin. Tam pak navštívil obchodní dům a chtěl si koupit jenom sako. Když ho koupil, řekli mu, že staré kalhoty se k novému saku nehodí. Tak si koupil ještě kalhoty. Pak mu řekli, že nemá pěkné boty. Koupil tedy ještě nové boty. Pak mu řekli, že nemá pěknou košili, ani hezkou kravatu; koupil si tedy ještě to. Když vycházel z obchodního domu byl pěkně oblečen od hlavy až k patě! Z darovaných synových peněz mu ještě zbylo.
SYN
Emigroval už dříve. Během druhé války. Říkal o něm: „To už je dávno, už je to pryč!“ Nechtěl o něm přede mnou mluvit.
RANDE
Na rande se připravoval už brzy odpoledne, v ruce se žehličkou na uhlí, a v podvlékačkách. Na žehlícím prkně si kalhoty vyžehlil sám. Puky musely být ostré, jako nože! Ženské v bytě ho s údivem a jenom mlčky pozorovaly. Jak pečlivý je to muž? Pak se teprve vydal na rande. Když potom jednou seděl se slečnou v parku v noci na lavičce, byli spolu sebou tak zaujati, že jí při tom někdo ukradl kabelku. Vrátil se domů smutný. Nebyl tak mužný, jak si myslel. Nedokázal svou milenku ohlídat před zloději!
ZÁVĚR
K stáru ho život už nebavil!
Dožil se v plném zdraví vysokého věku. Zemřel jenom ze žalu. Ne na nemoci či kouření. Jen ho ničilo manželství. Říkali jsme mu Pepo.
K stáru byl sklerotický a lítostivý. Uměl se rozplakat, i uprostřed věty.
K stáru si nepamatoval zvláště jména, čísla a tváře.
Zemřel vzteky a v plném zdraví. Ještě mu nebylo ani sto let! V tomhle věku už byl opravdu dětinský! Manželka si po celoroční péči o něj musela v lázních jednou ročně odpočinout. Proto se sešla rodinná rada, a kdo že se o něj bude v tu jednoměsíční dobu starat? Zavřel oči a po pár dnech v léčebně umřel. Dle rodinné rady také já jsem měl o něj pečovat nějaký čas. Bylo mi tehdy asi dvacet let. Sobě jsem si tehdy sotva uměl ohřát párek a nepřipálit ho! Nedovedl jsem si představit, jak bych o něj pečoval? Obchod s potravinami měl přeci přímo v domě! Jen pár schodů vzdálený od jejich bytu. On byl přece zdráv a plně pohyblivý! Nákup jídla byl ale už pro něj asi velmi složitý! V tak požehnaném věku se nákup potravin už nedokázal naučit! Vždy o něj pečovaly manželky. Před odjezdem do lázní ho žena nechala odvézt do LDNky. Tak ho na určitou dobu přemístila do léčebny pro dlouhodobě nemocné.
Přijela pro něj sanitka, musel si lehnout na lehátko. Zavřel oči, a nikdy už je neotevřel. Do několika dnů tiše umřel.
Byl rozčarován svým vlastně jenom úspěšným životem. Býval dobře placen, nepřicházel krizemi o státní zaměstnání, dvakrát byl ženatý a vychoval syna. Bydlel mimořádně dobře, netrpěl nedostatkem a ani nemocemi. Přesto byl k stáru zahořklý.