Zdraví mě, když přicházím k večeru domů, vnímám jejich odpočinutý úsměv, když ráno otevírám oči. Jsou pro mě cenné nikoliv svou uměleckou hodnotou, nýbrž svou jedinečností, která si notuje s tou mou, rovněž nijak mimořádně cennou. Je trochu dětsky naivní, trochu přehnaně barevná a k tomu všemu ještě poněkud chaotická a tematicky nesourodá. Tvoříme současný společný domov a ony jsou mí přátelé. Nejsme V.I.P a naše cena se nečíslí ve financích.
Nejsou to mé první obrazy, právě tak, jako tenhle byt s necelými 30 čtverečními metry není má první domácnost. Měla jsem období reprodukcí se zvláštním zaměřením na obrazy Alfonse Muchy, měla jsem několik originálních krajinek od neznámých malířů a poněkud depresivní obrázky, namalované mi mou někdejší, již nežijící láskou.
Ty, které mám doma dnes, jsou neoddělitelnou částí mé současné bytosti, mého pohledu na svět i do vlastního nitra a jeho priorit. Jsou vesměs přírodní.
Některé jsem si postupně kupovala od svého známého vždy, když se ocitl ve finanční tísni. Byla to vždycky taková veselá hra mezi námi. Pochopila jsem, že je momentálně zase na dně, a tak jsem začala nápadně nenápadně vykládat, jak zrovna sháním nějaký obraz. Účinkovalo to spolehlivě a obrazů doma přibývalo. I když se už nestýkáme, dělají mi radost dodnes.
A pak mám obraz, který je vlastně taková mandala se čtyřmi ještěrkami. Dárce ho objevil náhodně v jedné ezoterické čajovně a tam ho pro mě, která sbírám ještěrky, hned koupil. Je úžasný i barevně. Další obraz mám z bechyňské prodejní galerie na náměstí. Při prohlížení obrazů mnoha autorů jsem se vyslovila, že nejvíc se mi líbí obrazy od výtvarnice paní S. To jsem zrovna já, řekla skromně prodávající dáma. Obchod jsem opouštěla s obrazem a ten pak se mnou odcestoval z chalupy domů do Prahy.
Poslední obrázek mi padl do oka letos v létě při vstupu do kavárny na náměstí v Týně nad Vltavou. Byl atypický svým masivním dřevěným rámem, krásně ladícím s barvami a dětsky pohádkovým námětem malého obrázku. Zprvu jsem se domnívala, že jde o pouhou neprodejnou výzdobu interiéru, avšak, když mě prodavačka informovala, že jde o nabídku obrazů mladé výtvarnice z Českých Budějovic, mailem jsem se s ní spojila a dohodla si koupi. Malířka paní Šárka přijela koncem srpna do Týna zlikvidovat výstavu, takže jsem měla možnost ji i osobně poznat. A tak dnes visí tento roztomilý obrázek spolu s ostatními u mě v obýváku a připomíná mi uplynulé léto na jihu.
Jak už jsem se někde dříve zmínila, mám doma také sbírku plyšových a jiných vlků a spoustu figurek ještěrek, nějaké medvídky, australskou zvířenu, dvě panenky a dvě šátečkové víly od milé výtvarnice. Pak ještě řadu lastur a dalších mořských suvenýrů a různých minerálů i omletých kamínků z pláží. To všechno láskyplně oprašuji a čas od času pohladím, nebo se jen něčeho dotýkám a čerpám teplo a energii.
V bytě se pohybuji volně. Je proti veškerému očekávání vzdušný. Mám totiž minimum běžného nábytku a téměř žádné obvyklé domácí přístroje. Skoro nikdo ten byt nenavštěvuje. Mnozí by nejspíš byli šokováni, ať už chudým vybavením nebo nevkusem. Ale setkala jsem se i s opačným názorem, že je to holčičí byt, který se dotyčnému líbí. Kupodivu se líbil i jedné velmi mladé dívce.
Jsem přesvědčena, že většina z nás je doma, ve svém bytě, šťastná, ať vypadá navenek jakkoliv. Vždyť i zdánlivě neživé předměty jsou naplněny energií a láskou. A tu si s nimi vyměňujeme navzájem, i když to třeba jiní nechápou. Proto přijměme u druhých i to, co není právě do našeho vkusu. Jak jsem to nedávno řekla v jedné básničce: "Jsem, jaká jsem, a možná je to málo....", ale já jsem s tím málem spokojená. Přeji vám spokojený domov a do toho mého alespoň škvírou nahlédněte.
